Tiše je prokletí

dýchaje staletí-

- k jazyku tchýninu

ústa svá přivinu

a v jedu mravnosti

uleh´ sem v tichosti-

- Proklínám zálety,

zálety prokletý!

A že mě neslyší

ni přítel nejbližší,

ni láska jediná

schoulená do klína,

schumlaná v pápěří

starého pařezí,

v kol mladých, štíhlých bříz,

z jedné sem utrh´list

a vložil jej v měkký mech.

Má drahá, zlobit se?,

ve slzách topit se?-

tys zalkla´s můj dech.

Má milá nevěro,

nevěro nestálá,

krása tvá zoufalá

soudí tě za tvůj čin,

soudí tě za zločin

a pařez šedivý,

nikdo již nevidí,

v kol bílý břízí háj,

v čase slova Máj.