|
| |
 |
|  |
ZA ŘÍŠÍ MAGIE
„Překrásný letní den.“ uslyšela hlas muže, který stál za ní ve frontě u pokladny. Čas se v tomto obchodě neúprosně vlekl a to horko již pomalu bylo k nevydržení. Přesto jí to nedalo a tak se za tím hlasem otočila. Už ani nevěřila, že se ještě rodí takoví muži. Jeho příjemný zevnějšek, nikterak však výstřední ji donutil ke srovnávání se svým partnerem. Tento muž měl rozhodně navrch, ale to nebylo určitě tím důležitým, proč se na něj vydržela dívat nepatrně déle, než se slušelo. „Co kdyby si pomyslel…?“
Ale ne. To jej nemůže napadnout. Ten zajisté myslí jen a jen na to jediné.
Přesto ji tento okamžik měl v budoucnosti zachránit život, ale to zase nemohla vědět ona.
Konečně se dostala k pokladně a tak zaplatila, posbírala věci z košíku a snažila se dostat k východu. Až venku se rozhlédla, zda neuvidí toho muže, co ji oslovil.
Bylo pozdě. Asi již odešel, anebo byl ještě v obchodě. Rozhodla se nečekat a pokračovala cestou domů.
Večer se posadila k televizi a znuděně poslouchala zprávy. Na programu zase samá katastrofa a nehoda někde na dálnici. Nic, co by jí zvedlo náladu, nic, čemu by se dalo zasmát. Přepnula na jiný kanál a šla si uvařit kávu. Když se vrátila k televizi, uslyšela z ní hlas, o kterém byla přesvědčena, že jej zná. Nenuceně jej poslouchala a pomalu upíjela ze svého šálku.
Hlas rozebíral něco z říše magie, což jí sice moc neříkalo, ale v těchto okamžicích jí to začalo zajímat.
Ten mluvící vidět nebyl a to ji nenechávalo klidnou. Čekala, jestli se někde v záběru neobjeví. Marně.
Když pořad skončil, ozval se telefon. Zvedla sluchátko a málem zalapala po dechu. Ve sluchátku zase ten známý hlas. „Jak se vám to líbilo?“
„Jak mohl vědět, že to sleduji?“ Jak zjistil moje jméno a telefonní číslo?“ Jedna otázka za druhou se jí honila hlavou a tak ji trvalo hodně dlouho než ze sebe dokázala vysoukat pozdrav. „Pořad mne zaujal, ale…“ nedokázala ze sebe dostat to, co ji tížilo.
„Na nic se neptejte, všechno vám vysvětlím.“ „Nemáte hlad?“ „Rád bych Vás pozval na večeři.“ „Ale, ale kdy?“ „Třeba hned.“ „Parkuji dole před domem.“
Na nic nečekala, položila sluchátko, přehodila přes sebe paletko a již se řítí dolů ze schodů. K chodníku si to přifrčí Mercedes. Muž obíhá auto a galantně dámě otevírá dveře. Ta poctěna jeho snahou jemným pokynutím poděkuje a usedá. Na palubní desce si všímá mobilního telefonu a teprve nyní ji dochází, jak mohl muž volat a být zároveň před domem, když nejbližší budka je až u pošty.
„Doufám, že se na mne nebudete zlobit za toto vyrušení?“
„Jak jste to dokázal?“ byla její první otázka, jen co nabrala dech a muž ji pustil ke slovu. „Vždyť jsme se viděli jen krátce v obchodě a potom už ne? Ne?“
„To nebylo zase tak těžké: viděl jsem že si rozumíte s paní pokladní a tak jsem neváhal a zeptal se. Ta mi prozradila, jak se jmenujete a zbytek už je věc náhod a telefonního seznamu.“
Auto se rozjelo. Jedna křižovatka, druhá a již parkují před místní restaurací. Během cesty si toho moc neřekli. Jen se po očku sledovali a jejich potutelné úsměvy naznačovali, kde asi jsou jejich myšlenky.
Jen co usedli u stolu v poloprázdné restauraci, objevil se číšník: „Vaše přání?“ Muž objednal víno a žena studovala zdejší menu. Její myšlenky ovšem byly zcela někde jinde, než u nabídky lahodných jídel. Pořád ji vrtalo hlavou, jestli tento večer není pouhý sen, jestli se jí to všechno jen nezdá.
Z tohoto rozjímání ji vytrhnul až hlas muže, který se znovu zeptal, jak se dámě líbil pořad, který komentoval.
Plna hereckého talentu, využila tohoto okamžiku a trhla sebou. „Pořad? Jo, pořad, ten byl opravdu zajímavý. Většinou mám televizi puštěnou jen jako zvukovou kulisu, ale tentokrát mne to doopravdy zaujalo.“
Muž chtěl nasadit k další otázce, ale žena jej předběhla. „Vážně není naše setkání osudem?“ Potutelný úsměv člověka naproti u stolu jí moc neprozradil a hovornost muže byla ta tam.
Jen pohledy a úsměvy vyplňovaly večerní čas. Jako by najednou nevěděli co říct. Jejich myšlenky se proplétaly jak stébla trávy ve větru a oba tušili jak tento nenápadný večer skončí.
Masitých pokrmů, které jim vrchní doporučil jako speciality podniku se jednohlasně zřekli a žena objednala pro oba smažený sýr. Upíjeli ze skleniček lahodné vínko, věnovali se zeleninové obloze a hranolkům, sem tam prohodili několik všetečných frází. Restaurace se najednou začala zaplňovat. U několika stolů již dokonce svítily romantické svíčky a ze všech stran k nim doléhal šum hovorů ostatních přísedících.
V klidu dopili láhev vína, muž zaplatil a pomohl dámě do kabátku. Neopomněl zdvořile nabídnout rámě a již byli na odchodu. Před restaurací se žena podívala k obloze. „Jé, podívejte právě padá hvězda.“ Muž zvedl hlavu za vztyčenou rukou, ale bylo již pozdě. „A přála jste si něco?“ Jeho otázka jako by byla čekána. „Když vám to prozradím, tak se to určitě nesplní…“ „Ale přesto; aby každý večer byl tak příjemný jako ten dnešní.“ „Tak to bych si taky moc přál.“ Zněla odpověď.
Žena udělala několik kroků do vozovky, hlavu stále v oblacích. Své garde nechala najednou někde za sebou. „Podívejte, a padá další…“
Muž místo aby sledoval hvězdnou oblohu, se rozběhnul za ženou na cestu. Prudce s ní škubnul, až ztratila rovnováhu a oba se svalili do trávy na druhé straně.
V tom samém okamžiku, kdy život mohl nabrat nových rozměrů a tento večer mohl být pro ženu posledním, uslyšeli přerývaný zvuk brzd. Když se dáma vzpamatovala, ležící ještě stále v náručí svého strážného anděla, uviděla v dálce ujíždějící autobus.
Šokována touto událostí se nechala odvést k nejbližší lavičce. Třes v nohou jí nedával příliš na výběr a tak se hned posadila.
Přísahala by, že cítila ruce svého anděla na ramennou. „Vždyť jste mi právě zachránil život“ uvědomila si a otočila hlavu za sebe.
Ale co to? Muž nikde, anděl nikde, nikde nikdo. Jen na jasné obloze spousta hvězd a jedna letící kometa.
Bylo to celé jen sen nebo jen náhoda? Nevím.
MARTENS de Adaleans II./2001
|
|
|
