12. 2. 2001 - 18. 2. 2001

Pondělí 12. 2. 2001

Abych si připomněl dobu, kdy jsem ještě nesnášel pondělky, vstal jsem ráno v sedm hodin, a vybaven tlustou knihou a ještě tlustší dávkou trpělivosti, jsem se šel posadit do čekárny na chirurgii. Jak to tak sleduji, poslední dobou jen vymetám ordinace. A to je mi s bídou šestadvacet. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až budu v důchodu, jako všichni ti, kteří tam čekali se mnou. Dopoledne mi příjemně uběhlo, přečetl jsem půlku Hvězdné pěchoty a málem jsem dostal tik do levého oka, jak jsem neustále hlídkoval, jestli mě náhodou nevolají. Dočkal jsem se asi v půl dvanácté a byl jsem pozván do další čekárny, kde jsem čekal už jenom půl hodiny. Knížku jsem si bohužel zapomněl ve vedlejší místnosti, takže jsem si krátil dlouhou chvíli koukáním do zdi. Když jsem se konečně dostal až do ordinace, vyndali mi během pěti minut stehy a poslali mě zase domů. Lépe strávené dopoledne si snad ani nedovedu představit. A to jsem ještě jel ke své obvodní lékařce, paní Křivánkové, abych jí oznámil, že jsem přežil a jsem i nadále nemocný. Když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že Honza je nemocný. Chraň Bůh, že bych mu přál něco zlého, ale mám z toho celkem radost, protože od té doby, co pracuju doma, nadšeně vítám každou společnost. Vystavili jsme si na ledničku neschopenky a vedli jsme chytrou řeč o tom, že bychom měli přejmenovat náš byt na lazaret U Všech svatých. Taky jsme se dohodli, že až přijde Jirka, tak mu vynadáme za to, že má plnej barák nemocných chudáků, a místo toho, aby se o ně staral, se nezodpovědně poflakuje kdo ví kde. Nakonec nám ale sklaplo, protože když se vrátil, přinesl Honzovi oběd ze Škoda Gastro, takže jsme mu to odpustili.

Úterý 13. 2. 2001

V rámci odpoledních vycházek jsem si šel nakoupit a cestou jsem se zastavil v bance ohledně prošlé platební karty. Zmiňuji se o tom proto, že kdo zná Plzeň, ví, že cesta do Komerční banky vede kolem velkého knihkupectví. A protože já mám v současné době uvalené embargo na všechny knihy, je velmi nebezpečné chodit do knihkupectví. Ovšem byl jsem tam vylákán Růženkou pod průhlednou záminkou nákupu učebnice. Ovšem objevil jsem tam poklad. Po mnoha letech tam totiž měli knihu od P.G. Wodehouse v originále. Jedná se konkrétně o román Big Money. Ovšem cena té knihy mě přesvědčila o tom, že když se jednou rozhodnu nekupovat žádné knihy, znamená to ŽÁDNÉ knihy. Ovšem když jsem obchod opouštěl, trpěl jsem jako zvíře. Asi to na mně bylo vidět, protože Růženka tu knížku v nestřeženém okamžiku koupila a dala mi ji jako dárek. Sice nemá rozum, ale radost jsem měl velikou. Jen doufám, že ta knížka bude alespoň z části tak dobrá, jako všechny ostatní, které vyšly v češtině. Od šesti hodin jsem měl tradiční úterní podvečer televizního diváka, ale nijak zvlášť se tentokrát nevyvedl, protože mi dvakrát zazvonil telefon a pořád mě někdo rušil. Proto není divu, že jsem byl docela nepříjemný. V sedm jsme s Honzou zjistili, že ve večerníčku dávají Krakonoše, a tak jsme ho se zájmem sledovali. Nakonec jsme se shodli na tom, že z dnešního pohledu dospělého diváka, není postava Krakonoše ani zdaleka tak kladná, jak nám bylo v dětství předkládáno. Upřímně řečeno, je to docela nechutný provokatér. A já si vzpomínám, že když jsem byl malý, tak jsme se s Hankou zlobili na tátu, který, když se vrátil z práce, vždycky říkal: "Viděli jste, jak zase Krakonoš ubližoval Trautenberkovi?" Teprve dneska vidím, že měl pravdu.

Středa 14. 2. 2001

Už jsem několikrát říkal, že mi udělá pokaždé velikou radost, když mi napíše nějaký čtenář. Nestává se to sice nijak závratně často, ale tak dva tři do týdne se ozvou. Většinou se na mě obracejí s nějakou prosbou o radu nebo drobnou pomoc. Proto mám trochu zpoždění s odpověďmi, protože mi zabírají více času, než ho mám. Přesto se pokaždé snažím odpovědět nebo poradit. Co se mi ale stalo dneska, to nemá obdoby. Čtenář, o kterém chci mluvit, mi poprvé napsal asi před třemi týdny a žádal mě, jestli bych mu nemohl poradit s vyřešením vyhodnocovací sítě. Sice jsem z toho nebyl nijak nadšený, protože se nejedná o zcela jednoduchou úlohu, ale ten čtenář byl ze Slovenska a od nich mi dělají dopisy největší radost (komu by nedělo dobře, že se o něm ví i v zahraničí). Proto jsem mu ve velmi podrobném a dlouhém dopise, který jsem psal skoro tři čtvrtě hodiny, naznačil, jak by měl asi postupovat. Dneska mi od něho přišel děkovný dopis, v jehož příloze bylo čtyř stránkové zadání celého příkladu s žádostí, jestli bych nemohl ukázat postup řešení přímo na zdrojovém kódu, který bych pak měl ve dvou kopiích odeslat na dvě různé adresy. Nechápu, jak si může někdo myslet, že nemám nic jiného na práci, než řešit mu jeho problémy. Byl jsem z toho smutný celý den, protože mě dostal do situace, o kterou jsem nestál. Jsem velmi ochotný člověk, který jen těžko a velmi nerad odmítá, pokud je požádán o pomoc. Ale na druhou stranu snad není mojí povinností řešit svým čtenářům jejich pracovní úkoly a semestrální práce jenom proto, že si koupili moji knížku. Budu muset vymyslet, co s tím udělám. Dnes je Valentýn, ale my s Růženkou ho bojkotujeme. Vzácně jsme se shodli na tom, že nejsme zvědaví na prdlý srdíčka z umělý hmoty.

Čtvrtek 15. 1. 2001

Na dnešek jsem měl naplánovaný velmi obtížný úkol. Protože jsem už v pondělí odeslal obsah nové knihy, plán velel dneska bezpodmínečně začít psát. Závidím lidem, kteří dokáží psát knížku od konce, nebo alespoň z prostředka. To by bylo báječné. Hned bych si vybral nějaké oddychové téma, a s ním bych začal. Ty složitější věci bych si pak nechal na později. Ale takhle to já neumím. Nikdy by se mi to nesešlo. Já musím psát pěkně popořádku a nic nevynechat. Dokonce i úvod, který každý píše jako poslední, já musím napsat hned jako první, jinak nenapíšu nic. Bože, jak já nemám rád úvody. Většinou to bývá nejtěžší a zabere to nesrovnatelně víc času, než ostatní kapitoly. A právě dneska byl jeden úvod na programu. Jako již tradičně byla nejtvrdším oříškem první věta. Z ní mám naprostou fóbii, protože si jasně uvědomuji její důležitost. A tak mám strach, abych ji nějak nezkazil, nebo abych se neopakoval. Proto jsem celé odpoledne probíral všechny první věty, které jsem kdy napsal, abych věděl, jak to nesmí vypadat. A stejně, když jsem konečně vymyslel zbrusu novou úvodní větu, podrobil jsem ji důkladnému zkoumání, jestli se snad, nedej bože, nejedná o nějakou kombinaci těch již jednou použitých. Jestli vás zajímá, jak to dopadlo, můžu vás uklidnit. Nakonec jsem vymyslel novou první větu, a dokonce i celý úvod. Ale byla to dřina a myslel jsem na to už od pondělka. No, už je to za mnou a zítra se můžu pustit do práce. Mimochodem ten Trautenberk to opravdu nemá jednoduchý.

Pátek 16. 2. 2001

Pokaždé, když začínám psát první kapitolu nové knížky, připadám si děsně důležitě. Tento slavnostní pocit mi vydržel celé dopoledne a část odpoledne. Pak jsem šel Růženku vyprovodit na nádraží, a když jsem se vrátil, kapitolu jsem dopsal a mohl jsem spokojeně konstatovat, že jsem po dlouhé době poprvé splnil denní normu. Sice to trvalo celý den, ale podařilo se to právě včas, abych se mohl jít koukat na milionáře, což je jeden z mála pořadů které si nenechám nikdy ujít. Zatímco jsme ve vzrušené diskuzi odsuzovali Krakonošovi intriky, které jsme dneska viděli ve večerníčku, Honza přepnul televizi na Policejní akademii. Asi za deset minut mi volala Růženka, jestli koukám na DO-RE-MI, že je tam Nicol. Téměř bez pozdravu jsem zavěsil a vyrval Honzovi ovladač z ruky. A skutečně. V porotě zasedala Nicol Lenertová a moc jí to slušelo. A dokonce se jí i jednou podařilo vtipně zahovořit. A to mě, jak sami uznáte, nemohlo nechat chladným. Navíc já mám teď trochu špatné svědomí, protože se kvůli mé liknavosti, s jakou jsem přistupoval k hlasování v TýTý, umístila až na šestém místě. Nikdy si to neodpustím.

Víkend 17. 2 - 18. 2. 2001

V sobotu mě přepadla největší lenost za posledních pět let. Přestože jsem se opravdu snažil, nebavilo mě vůbec nic, a to je co říct. Kdyby mě nebavilo psát, tak bych to pochopil, ale mě nabavilo dokonce ani programovat, ani číst nového Wodehouse, no prostě lenora jak ze žurnálu. S vypětím sil jsem se přinutil vytvořit alespoň malý kousek doprovodných příkladů k JavaScriptu. Mimochodem, to je záležitost, která mě začíná pěkně strašit, protože hodina pravdy, kdy se kniha objeví na pultech, se blíží každým dnem, a příklady nejsou hotové. Ale sobota nebyla rozhodně ten den, který by to měl vytrhnout, protože by mě u počítače neudrželo ani stádo rozzuřených buldozerů. S vypětím všech sil jsem se donutil zírat na monitor alespoň dopoledne, ale jakmile jsem si šel uvařit něco k obědu, zaparkoval jsem u televize, kde zrovna běžela nějaká detektivka s Karlem Högerem v roli neohroženého detektiva. Nechci se chlubit, ale hádali jsme, kdo je vrah, a já jsem to uhodl. Byl to ten úlisný fotograf, kterého hrál Oldřich Nový. Po skončení filmu jsem měl hejble, že půjdu něco dělat, ale protože dávali Vítr v kapse, řekl jsem si, že to prostě MUSÍM znovu vidět, a tak mi příjemně uteklo odpoledne. Na večer přišla Růženka, ale její přítomnost mi ku podivu vyšší pracovní morálku nepřinesla. Zkrátka oddychový den, jak má být. Jen kdybych se nemusel pořád rozčilovat. Ale uznejte sami, jak má být člověk v klidu, když vidí, že Krakonoš zavřel Trautenberka do hory. Taková škodolibost. Celý tento týden byl ve znamení návštěv. Vystřídalo se jich u nás několik, ale k těm nejvzácnějším patřil pan Šebesta a pak tříčlenná delegace z Rovného, sestávající z našich a mojí babičky. Naštěstí se jednalo ve všech případech o návštěvy hlášené, takže jsme se na ně mohli patřičně připravit. Nejprve jsme se chystali na generální úklid, ale pak jsme usoudili, že by bylo od nás krajně pokrytecké hrát si na něco, co není pravda, jen kvůli návštěvě. To opravdu nemáme zapotřebí, a úklid jsme vynechali. Ovšem musím říct, že v neděli, když mi naši volali, že právě vjeli do Plzně, nedalo mi to, a uklidil jsem si alespoň stůl. Ať je to třeba pokrytecké.