Vidět kterýkoliv Kusturicův film je jako projíždět ve snu balkánským světem, kde realita je promíchaná se snem tak, že pochybujeme, jestli svět viděný našima očima a třetím okem našeho snu, je ještě snem. Stejně jako když čteme Čechova a zároveň sledujeme bulvární televizi na třech kanálech najednou. Balkánský rytmus cikánské muziky s crazy punkem nám rozvíří myšlenky natolik, že chceme vstoupit skrz plátno do jeho filmů a prožít na chvíli děj jednoho políčka. Ať už na zemi mrtví hnijí nebo nazí tancují kolem rozbombardovaných domů nebo jedete vlakem s rakví a pološílenou kapelou prchající před zlem Unca, Unca, Unca. Ten šílený rytmus vás rozžvýká a vyhodí na koleje do prachu se stopami historie a černých hus. Unca, Unca, Unca. Lidská komedie a slzy, láska a smrt, nenávist a zrození se před vámi točí v kruhu života, který nemá konce ani počátku, kde zlo si podřezává krky s dobrem a cikánské housle honí po lese kvílející saxík, kde balkánský punk vrůstá do jazzu a roste z Mozarta, kde Beethoven by šílel stejně jak Jimi Hendrix. Není klidu se zastavit, jen pořád vás to tlačí kupředu a dokola a dozadu a dokola až se vznášíte nahoru do pekel a po kolenou se plazíte do nebe. Cokoliv jsme se naučili chápat jako normu, cokoliv nás naučili, se rázem změní. Modrá už není červená, ale žlutá a oblé se mění v ostré hrany, které vás naberou na své rohy a pohodí do růžového jezera, které vytéká, jak rozdivočená řeka údolím, aby se proměnila v písek, nedohledné pouště zapomnění. Není historie, není minulost ani budoucnost, jen všudypřítomné mikrosekundy přítomnosti. Oheň vzplane na Dunaji a déšť spadne z modrých mraků, jak pytel všech hříchů světa. Co jste byli? Co budete? Co jste? A hlavně kde jste? Ta komedie nemá konce, stejně jako život lidí. Jsme jen kapky v dunajské řece, kterou dlaněmi nezastavíme, která se hrne údolími a soutěskami a nese sebou všechny sračky, co jsme do ní nahrnuli. Myslíte, že teče do moře? Nikdo neví, kam se hrne ta obrovská řeka a nikdo neví, zda existuje moře, kde všechno vyhnije a vyčistí se. Jaký smysl má rodina, k čemu je přátelství, kde je v nás zakopaný růžový ďábel smyslů a pokušitel našich pudů? Kde jsme zapomněli svůj mozek a proč vůbec přemýšlíme a čím? Je třeba spálit vše, co jsme se naučili, abychom porozuměli sami sobě. Až budeme nazí šílet v rytmu cikánské kapely na panelákovým předměstí, kde skládky jsou podobné černým horám, kde místo orlů poletují havrani a křičí po sobě "Never more", "Never more", až budeme ležet na zádech na těch odpadcích a dívat se do nebe, pak možná, pak skutečně možná na chvíli nahlédneme do svého nitra, které je tím nejtajemnějším bílým flekem se lvy, co lidská mysl zná. Pak se možná na chvíli zastavíme a strneme v nepohybu. Jenže život je příliš krátký na to, abychom pochopili. A jak dlouhý je život lidstva? Jak mohutná je lidská paměť? A kolik času nám ještě zbývá? Průvodčí jede v prázdném vlaku kolem prázdného perónu, kde v houpacím křesle sedí stín, zatímco na šňůře místo prádla visí housle a divoce hrají. Apokalypsa je dokonána. Koleje zůstávají. Jen nevíme odkud a kam vedou.