Vědci sledují a měří zdánlivý chaos v projevu hmoty (a energií), protože nejsou ochotni a ani schopni přijmout jednotný řád všeho, který o několik řádů překračuje jejich (lidské) vnímání a představy (o schopnosti komplexního chápání ani nemluvě). Navíc ač zkoumají řád Vesmírů, ve skutečnosti se drží po staletí neměnných paradigmat vědy, na nichž je postaveno celé její smýšlení i pohled na tzv. realitu, z čehož vychází i způsob jejího zkoumání, ve kterém úloha „vědomí a přístupu“ hraje zatím pramalou roli, ač ve své podstatě na něm závisí celý náš život, ve své kvalitě i obsahu. A konec konců věda se chová podobně jako katolická církev, kterou vytlačila do ústraní, svým materialistickým, na jaksi na oko vše vysvětlujícím mechanistickým (lidské omezené logice podléhajícím) přístupem, který se v posledních desetiletích začíná hroutit na tom, že hmota, tedy to co se ještě přesně „objektivně“ hýbe, téměř nezávisle na pozorovateli, je ve své podstatě jen jakýmsi vlněním energie. Ale co je ve své podstatě energie, krom jiného, než hybným faktorem, ale svojí podstatou (viz potencionální energie) již čistě nehmotnou, avšak hmotu ovládajícím principem (ba doslova jejím tvůrcem), ale tím už se věda neráčí dále zabývat. Čím jiným by měla energie být, než-li projevem vůle veškerenstva? Vždyť věda opustila tisíce let platný princip všech starých kultur a náboženství, ve kterých figuruje vždy pospolu hmota(projev) a duch(vědomí projevu), který vždy, ač třeba velmi, ba přímo mysticky skrytý, určuje Jeho záměr. A jak jinak si představit, že by fungoval svět, nežli postaven na jednotných zákonitostech ducha i hmoty, přes které se neustále emanuje (vytváří) obraz nedělitelného energetického i duchovního celku svého Stvořitele, ať už jím Je cokoliv a Jehož vůle je nám stále velká neznámá. Vždyť každá myšlenka jakéhokoliv tvora v širém vesmíru, se synchronně (okamžitě) odráží ve hmotě, přes energetický impuls v pohybu částic. A jak již je paradoxně vědou dokázáno, Vesmír funguje jako jeden energetický celek, tudíž se i nejnepatrnější pohyb, ač třeba nejnepatrněji promítne do pohybu (obrazu) celého Vesmíru, a tím zpětně i do všech vědomí, které v něm žijí a neustále vědomě, či nevědomě reagují. A když toto nahlížíme v nějakém omezeném výřezu přírody a jejích jevů, je to jako bychom zkoumali signály z tisíce vodičového přenosu (kde běží třeba sto obrazových informací) na dvou vodičích a to ještě ve dvou stavech, ač signál je analogový. K jakému jinému výsledku, než že světu přenosu informací vládne podivný, nevysvětlitelný chaos, bychom se čistou logikou pozorování asi dobrali (ač paradoxně jiným způsoben se lze na nějaký ten přenášený obraz a jeho určité logické navazující informace naladit)?

Tedy zjednodušeně řečeno, celý Vesmír (ať už jsou jeho hranice co do působnosti zákonitostí, nebo projevu hmoty-kvant energií jakékoliv) vlastně funguje podobně jako náš mozek, bez ohledu na to, jak malé (až nicotné) může být zrovna ohnisko vědomí, zrovna vnímající tím zároveň „manipulující “ s určitou částí, či vrstvou energií hmoty.