|
Bůh rozlil inkoust na pracovní stůl. Plavaly na něm jen drobečky zlatého pečiva. Dovečeřel.
Můj pokoj by ostrov uprostřed nočního moře. Nemohl jsem usnout. Jen jsem se znuděně převaloval. Ruka našla pod postelí kufřík a už ležel vedle mě na polštáři. Obrazovka byla najednou severskou krajinou s polární září.
Vítejte uživateli.
Máte 0 nových zpráv.
"Hmmmm"
Zadal jsem HLEDEJ: klidný spánek.
Momentálně trošku nesplnitelné přání. Alespoň mým notebookem. Zlatou rybku nedávno chytil rybář a všechna tři přání vyplýtvala jeho věčně nespokojená žena.
A Bůh je po večeři a spí.
Všechny žádosti se odkládají na ráno. A ta moje ho po probuzení jen pobaví. Stejně jako kdybych prosil, aby loni o Vánocích byl sníh.
Rád jsem slovíčkařil. Pohazoval si je jako horké, vonící brambory právě vytažené z popela. Žongloval jsem s nimi stejně dobře jako klaun s kuželkama v manéži.
Ale ste jně vášnivě jsem nahlížel do lidských duší.
Hledal v nich kousínky lásky k čemukoliv, co je kolem, abych s ním mohl stát jako vítězný tým proti poražené smrti. Alespoň dočasně poražené.
Ale z novináře nikdy nemlže vyrůst psycholog, ale psycholog může kdykoli nastavit hlavu oprátce, u které stojí čas, momentálně ve službách krále - zaměstnáním kat. Takže ležím na podnájemní posteli, asi deset minut chůze odtud po mě truchlí všechny sály a posluchárny, pečlivě seskládané jako dřevěná králíkárna.
To je, pěkně prosím, naše cvokařiště. Dennodenně nás může těšit s X-typama osobností - živejch, mrtvejch, skutečnej či smyšlenej.
Přehrabujem se jim v životě a ve svědomí a třídíme je jak sirky do krabiček podle barvy hlavičky.
Do okna se opřelo červenomodré světlo a sanitka zavolala úpěnlivé SOS pro toho, koho vezla.
Probuď se, Bože!
Marně. Spí.
Kéž by už bylo ráno.
Jen tak jsem se brou zdal nočním internetovým přílivem. Místo, aby mě zaměstnal, nudil mě stejně jako se to dařilo paní domácí.
Všechny reklamy, přepadávající mě vždycky, když to nejmíň čekám, ani nečtu a jejich okna rozbijím křížkem ZAVŘÍT na milion malých střepinek
Ne tuhle.
RIO. DE. JANEIRO
Musel jsem ji číst snad třikrát, než jsem se přinutil pořádně otevřít klimbající víčka.
Do Ria jsem se nikdy podívat nechtěl.
Výhled z tohohle okna vás ale nezatáhl do víru neúnavných, vlezlých reklam. Ani vám neukázalo špíny a krásy br azilského města.
Tohle zaprášené okno vedlo do smutného dvora duše. Do tiché ulice - do ulice bez aut, lidí, koček a psů. Byla bez popelnic a odpadků, byla bez chodníku a plná louží.
Celá polepená plakáty se starým datem.
Bylo v ní volání Rii de Janeiro.
Tenkrát, když jsem ten zdánlivě koketující inzerát četl, podivil jsem se nad nápadem znuděného človíčka.
Bůh spal. Já ne. Tak jsem schoval nohy pod peřinu a svou novinářskou duší smolil mail.
Bůh vstal. Došel si pro piják a tím nejrůžovějším rohem začal čistit stůl.
Př išlo ráno.
Probudilo mě až třetí pošťouchnutí zlatého božího ukazovátka. Prospal jsem jeden z nejkrásnějších aktů dnešní hry!
Naštěstí se všechny úspěšné kousky hrají znovu. Říká se tomu nesmrtelnost divadla.
Zítra začne nové dějství. A role se trošku promíchají, aby se nehromadily stížnosti stereotypu.
Stačí ta stále stejná dějová linie bojů o přežití.
To že se mění dialogy však činí chvíle jedinečnými a nezapomenutelnými.
To že každý den čelíme jinému nepříteli, nám ponechává neopakující se zážitky.
Takže fajn. Počkáme na zítřejší představení. Zítra časně ráno bude vstávat nejen Bůh, ale i já.
Závěsy protrhl proud denního tepla. Bůh rozsypal zlatý prach na křídla včel, ptáků, na křídla bronzového pegasa v nedalekém parku, do ulic a uliček, plácků a zákoutí. Stromům do listí, lidem o vlasů a do očí, takže se světlo lilo ze všeho a ze všech.
Usmál jsem se a nasál trochu pozlaceného vzduchu do svých plic.
To se Někdo má, že místo cukru na buchty, sype si lidi letním prachem z rozemletých paprsků
Bůh zasedl za stůl. Ranní dávka slaďoučké nálady už byla na světě. A vedle je koš plný proseb a žádostí, co se nakupily přes noc.
Přemí tal, zda-li je mezi nimi ta má, o které se mu v noci zdálo.
Ne.
Natáhl jsem se po svém notebooku a ještě jednou si přečetl odpověď, kterou jsem asi o půl třetí ráno odesílal té hromádce lidských citů, zmatků a stesků.
Už mi její inzerát nepřipadal tak koketující. A nikdy by mě nenapadlo léčit něčí dušinku přes kabely.
A teď na druhým konci drátu sedí mláďátko odvržené svým rodem. Vyvrhelátko, vrah nedokončeného korábu, o který pleskají jen mořské vlny. Slůně, které stojí na břehu bručící řeky. Bez mámina teplého chobotu.
Bůh se asi usmíval.
Začal jsem skládat kousínky její potrhané osůbky. Bylo to horší, než skládat milionové puzzle s motivem mračícího se nebe.
Už jsem si myslel, že kousek zapadá zpátky na své místo, ale opakovaně jsem se mýlil.
Mýlit se je lidské. Bůh se usmíval, věděl své.
Nemusel se tedy strachovat o ten obláček, ze kterého tak často pršely slzy, jako já .
Bál jsem se. Byla takovou druhou pyšnou princeznou.
Možná si myslela, že jí sešněruju zbytečky jejího sebevědomí a sebelásky do korzetu, sbalím jí raneček a pošlu uzdravenou zpátky do světa.
Možná si myslela, že zůstane tou krásnou, pyšnou, a přitom tak nešťastnou Krasomilou.
Možná, že si myslela, že žádný princ už není.
Možná, že nevěřila pohádkám.
Možná, že nevěřila na zázraky.
Bůh jen počkal, až vyjdu z videopůjčovny, spokojeně zakýval hlavou a zatáhl závěsy. Schoval slunce a před diváky poslal měsíc a hvězdy.
Princ Miroslav ukázal Krasomile krásy obyčejného života. Zavedl ji mezi lidi, vedle kterých princezniny problémy bledly do malicherna a pýchy.
I já jsem vzal Riu na procházku obyčejným životem. Vodil jsem ji uličkami bezdomovců a chudiny. Vodil jsem ji mezi nemocnými.
A ona mi vždy zděšeně a překvapeně zároveň odepisovala.
Vzal jsem ji za ruku a zavedl zpátky do pohádky, ke musí vždycky dobro zvítězit nad zlem.
To už se Bůh radostí smál.
A Rio de Janeiro mělo vyčištěné ulice.
Byly plné lidí, ko ček a psů.
A staré plakáty se dusily pod vrstvou těch křiklavě nových s datem blízkých i vzdálených zítřků.…..
| 
