,,Proč nic neříkáš?Proč mi nic neporadíš,co si mám sama počít?"sedím u stolu a opírám si hlavu dlaněmi.Smutně se dívám na bílou zeď a přemýšlím.,,Kdyby tak šly věcy vrátit zpátky,kdybych aspoň mohla..."otřu si slzu,která si prorážela cestičku po tváři.

,,Proč existuje smrt?"Proč?Odpověz mi!"to už slzy kapou neposedně na stůl.Ta smutná písnička mi zní ještě teď v uších a to už je to tak dávno,tak dávno a přece je to jako čerstvá rána,která krvácí...a nikdo jí nemůže zastavit.

A tu starou  snad všemi řečenou větu, ,,až když něco ztratíš,pak poznáš jakou to pro tebe mělo cenu",si zapamatuj a doufej,že Ti neujel vlak.

Prý že existuje peklo a ráj.Vím,kde Tě hledat,najdu Tě...třeba už brzy,děkuji za všechno.