Dogville – Lars von Trier

Černé jevištní plátno potažené bílými náčrty domů, tak vypadá městečko Dogville s 15 obyvateli nad hranicí dospělosti. Neviditelné zdi umožňují divákovi sledovat všechny a všechno, včetně nakresleného angreštového záhonu.

Jako v každém životaschopném místě, je i zde, coby mravokárná síla, někdo, v tomto případě mladý Tom Edison. Jako spisovatel zjevně neschopný a jako řečník stejně nepřesvědčivý, přesto na svolaných schůzích nikdo z “pozvaných” nechybí (zřejmě vzhledem k blížící se jediné kulturní zábavě, která může americký Dogville postihnout ve 30. letech 20. století.)

Po jednom z neúspěšných zasedání, kde se Tom spíš než nad konstruktivními nápady zabýval abstraktivizací dobra (prakticky neproveditelnou), propadl jakési melancholické náladě a usedl na lavičku, aby mohl pokračovat ve snění.

Kousek od Dogville, v Georgetownu (avšak tam je lidskému oku zamezen přístup, ledaže by si divákova představivost dokázala odmyslet zdi ateliéru) zazní toho samého večera výstřely. Tom se vyděsí, když spatří mladou ženu (Grace), jak krade nakreslenému psovi kost. Zastaví ji, když uniká přes Rocky Mountain kamsi dál, snad do bezpečí. Nabídne jí jídlo a v tom v něm začne rašit tísnivý spasitelský komplex. Může zůstat, ale jen v případě, že si všechny obyvatele získá (Tom navrhuje pracovat pro ostatní – to, že sám pracovat nemusí, protože stále bydlí s finančně zajištěným otcem, uvádím jen jako možný důvod jeho neustálého přemýšlení na ulicích Dogvillu nejen v pracovní době.) Nebrání se připustit, že je to jen jakási hra o udržení, hra o bezpečí. Grace souhlasí.

Následující den Tom svolává mimořádnou schůzku a přesvědčuje obyvatele o správnosti rozhodnutí, které spočívá v Gracyině azylu. Lidé se cukají, omezeni duševním stereotypem, ale nakonec souhlasí. Gracyino dobrodružství začíná, a ačkoli městečko Dogville nic nepotřebuje, tajemná dívka “s alabastrovýma rukama” brzo pomáhá každé domácnosti. Pomalu se stává součástí Dogville, pochybnosti ze strany obyvatel jsou ty tam. Až do příjezdu policisty, který strhne první oznámení o pohřešované Grace a nahradí ho za druhé/druhou, nebezpečnou Grace. V tu chvíli je nutné svolat další mimořádnou a rozhodně ne poslední schůzi. Ještě naposledy projevilo městečko dobrou vůli a rozhodlo se Grace krýt. Ovšem něco za něco. Snížení mzdy a delší pracovní doba jako trest za bezvýchodnost situace jedné lidské bytosti se zdá postačující. Grace ale přijímá a snaží se v domnělém bezpečí udržet.

A tak začínají naivní Grace krušné časy. Zprvu je “pouze” unavená, později znásilněná. Tom, který se do Grace zamiluje zosnuje její útěk, který ale ještě téhož večera oznamuje všem na dalším ze stupidních shromáždění. A tak, když se žena skryje v autě svého komplice, jaké je její překvapení, když se místo v Georgtownu znovu objeví v Dogville. A jako by toho nebylo málo, cestou dostává darem další znásilnění.

Teď už ovšem došla trpělivost bezúhonému městu. Aby neutekla a tím neohrozila Dogville, dostane krásný náhrdelník z kovu, který je řetězem přivázán k železnému kolu, takže je její pohyb omezen. A abych nezapomněla na bonus – zvučný kraví zvonek. Grace je zakována v načtrtnutých zdech Dogvillu, do práce, teď už zcela bez mzdy, tahá svůj nový šperk a když má náhodou volný čas stává se pod výhružkou udání kurvou mužské části tohoto krásného městečka.

Tom má ale ještě jeden plán: vše říct na zasedání. A tak se Grace svěří a doufá, že pokrytci nejsou pokrytci, měsíc není bílý, že hru o přežití vyhrála. Tom, který zná negativní výsledek schůze, zamíří za Grace a tělesná potřeba (včetně pocitu zanedbanosti – vzhledem k tomu, že byl jediný, kdo s Grace ještě nespal) nutí Grace do pohlavního styku. Jenže Grace čeká na svobodu a ...Tomem začnou vrtat pochybnosti. Jak mohl zavrhnout městěčko a vybrat si právě ji (když se s ním nechce “ani” vyspat?) Kdo je důležitější, kdo měl vlastně pravdu? A není náhodou Grace opravdovější než já? Tyto otázky a snad i jedna navíc napadly Toma, když se podíval do své vypočítavé hlavy. Vždyť je to jen hloupá hra! A tak zavolal gangstery, aby město zbavil škodlivého odpadu. A nejen to, společně s Dogvillem připravil uvítací shromáždění. Grace dostala volno v práci, nic netušíc pozorovala najednou klidné a veselé město. Pak přijela černá auta, muži se samopaly vyskákali ven. Ona nastoupila, odhodlaná zůstat v Dogville a pak snad utéci. Avšak její otec, který po ní onehdy v Georgtownu střílel, protože s ním nedokončila rozhovor a raději utekla, jí nabídl moc. A ona ji nechtěla! Vyšla ven a dívala se všechny Dogvillské, dívala se pozorně, dívala se bez růžových brýlí, dívala se skrze měsíc, dívala se...

Město Dogville začalo hořet, samopaly se nezastavily dokud nebyli všichni mrtví. Až na Toma, toho zastřelila sama...

A tak se ptám, kdo byl lepší, Dogvillští, Grace nebo snad Lars von Trier? Mohli to být všichni tři, můžeme to být všichni ať už na pomyslném divadelním pódiu nebo v životě. Všichni jsme svým způsobem kulisy nastavené v tomto filmu. Jen obraz, zpětná projekce našich brýlí se může lišit/měnit.

Ale jak to tedy bylo?

Troufám se domnívat, že Tom a jeho záměry možná zpočátku byly dobré, snad byl naivně vypočítavý? Ale svíravá vnitřní pochybnost a nevyrovnanost, která mu byla nepochybně vlastní, zapříčinila úpadek jeho, kdo ví jak silných ideálů. Ale byl to slaboch, mravokárce, myslitel s velkým M, který prostě nemohl jen tak sedět s rukama v klíně (když mu jeho spisovatelská inspirace dovolila napsat pouze dvě slova a otazník.) Zřejmě se považoval za chytřejšího než doopravdy byl. Co s ním tedy mohlo udělat to, když zjistil, že “dobré” ideály jsou pro Grace něco jako smysl života, že jeho dobrota, o jejíž velikosti nikdy nepochyboval, zdaleka nedosahuje ani půlky té Gracyiny? Jako by si uvědomil, že všechno dobré, co kdy na sobě považoval, musí teď zákonitě přijít v niveč. A musí?

Grace? Nebýt jako otec, nezabíjet, netýrat, to jsou zásady, které Grace uctívala. Proto se nesnesla s otcem, gangsterem, proto utekla, a proto se nakonec dívala, jak kvůli jejímu jedinému slovu umírá celý Dogville. Ale neumřel Dogville dávno předtím a nebylo nakonec spáleniště velkým hrobem pro samotnou Grace?

Ať žijí kulisy, ať žijeme my, lidé, nadosmrti, dokud nás roztržená opona lidskosti nerozdělí.