|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Stan tam ve větru stál
a já tam seděl sám.
Na tom kopci jen tak vlál,
přec výpověď vám o tom dám.
V ohništi se jiskřilo,
plamen až k nebi stoupal.
To nebe mě ale vábilo,
zrak můj tam ztracen zůstal.
Vlny větru všude duly.
Já na nich se kolébal,
obrovskou měl jsem vůli
a nocí jsem tak proplouval.
Mraky po obloze se plazily,
bylo jsich plno až k obzoru.
K tomu ty hvězdy krásně svítily,
jako bych byl na voru.
Já díval jsem se pořád tam,
kde ty světla zářila.
Jak kormidelník to říkám vám,
jehož oka ho zradila.
Můj svět to byl v té chvíli,
s korábem plul jsem v dáli.
Nikdo mi nebyl králem,
přec tím nejkrásnějším bálem
to bylo, pro mé zpustlé oči
nahoře štěstí hledající.
Plul jsem dál a dál po moři
nekonečném. Pro mě věčném.
Byl jsem s tím divem,
než slunko vyšlo jasné
a omámilo mě svým vlivem,
když ráno probudilo se časné.
|
|
|
