Poslední dubnový týden přinesl do našich kin snímek, pořízený v nezvyklé koprodukci. Česko-islandský film se u nás opravdu ještě neobjevil. Snímek režiséra Borkura Gunarssona je ovšem nadnárodní i svým obsazením: ve dvou ze čtyř ústředních rolí uvidíme cizince, egyptsko-finskou herečku Kaisu Elramlyovou a Chorvata Žána Looseho. Oba jsou ovšem, stejně jako režisér, absolventy českých vysokých škol, ostatních úloh se zhostili Češi a hlavní část snímku se odehrává na pobřeží řeky Sázavy.

Zápletka filmu, dá-li se zde vůbec o něčem takovém hovořit, je poměrně jednoduchá: dva milenecké páry, Renata s Davidem a Maya s Tomislavem, si vyjedou společně na pár dní do krajiny kolem Českého Šternberka, odkud obě dívky pocházejí. Během pobytu v chatě u vody, na lodi i v budově bývalé školy se jejich vztahy několikrát zkomplikují, obě dvojice si několikrát vjedou do vlasů a jednoduché to nebude ani s dávným přátelstvím obou spolužaček. Renata tu navíc narazí jak na svého někdejšího prvního přítele, tak na nesmělého chlapce-milovníka knih, který ji nečekaně zaujme. Následky dní u Sázavy si potom všichni přivážejí zpět do Prahy…

Silný kafe ovšem není rafinovanou studií o vztazích, nýbrž “jen” malým, nezávislým, levně pořízeným snímkem. Tomu odpovídá technická stránka - točilo se na formát miniDV, čemuž odpovídá neostrost snímku, a zvuková stopa, která občas zkresluje mluvu až za hranici rozlišitelnosti. Stejně nezávislý byl i způsob natáčení - používalo se několika kamer, a režisér přiznává, že nakonec měl tři zcela odlišné verze snímku, z nichž sestříhal tu nejlepší.

Toto partyzánské natáčení je občas na výstavbě filmu vidět - například ve scéně oslavy v bývalé škole jeden z mileneckých párů náhle zmizí, abychom se s ním znovu setkali až v Praze. Podobně nejsou některé věci zcela vysvětleny: například o mladíčkovi-knihomolovi se dlouho domníváme, že jde zřejmě o mladšího bratra Renatiny první lásky Honzy, aby se až na úplném konci ukázalo, že k němu chodí pouze na návštěvu. U tohoto typu filmů bez pevného scénáře je však podstatné, aby děj držel pohromadě, a to se v Silném kafi daří.

Herci podávají uvolněné, bezprostřední výkony, na kterých je dobře poznat, že režisér ponechal protagonistům značně volnou ruku k improvizaci: vedou se tu banální řeči o ničem, vulgární slova plynou z dívčích úst jaksi sama od sebe, neurážlivě, humor vzniká spontánně ze situace. Ostatně humorné hlášky (“Kdo ukradl lodě?” “Nějak zálesák, asi ten Honza Nedvěd!”) a scény (názorná ukázka, jak lze také připravit kávu s mlékem) se stanou zřejmě hlavní devizou filmu, která bude lákat diváky.

Na celkovém ladění atmosféry snímku má výrazný podíl rovněž hudební složka, tvořená mladými kapelami, z nichž asi nejvíce utkví v paměti melodie skupiny Southpaw.