Měsíční svit krajinu laská,

hladina rybníka zrcadlí nebe,

hřeje mě noc a velká láska,

ta, která mě společně s rosou zebe.

Do dáli kroky mé do noci duní

ozvěnou o bránu nebeskou,

na stráni červené jahůdky voní.

Kéž bych byl dnes večer s Terezkou!

Lehám si do trávy a po hvězdách bloudím,

zdalipak nenajdu ztracenou světlušku,

přivírám oči a milou do snu vloudím,

hladím ji něžně, mou křehounkou berušku.

Nakonec oči mi otevře ráno kruté,

tou náhlou bolestí chce se mi běžet a řvát:

„Živote! Terezko! Bože můj!...I ty, Brute!“

Vysílen řítím se k zemi a začínám lkát.