Snad není třeba vám vyprávět každému známou pohádku o chytrém Honzovi. Honza v ní možná opravdu díky chytrosti, nebo možná jen pouhou shodou náhod vybudoval závratnou kariéru. Respektive se tehdy stal manželem princezny, legitimním majitelem půlky království a jediným dědicem trůnu. Pár let si užíval přepychu u dvora. Ve své komnatě si nechal vystavět obří pec a na ni navršit notnou vrstvu těch nejměkčích, nejhřejivějších, nejpříjemnějších a tedy logicky i nejdražších přikrývek. Trávil na ní veškerý čas. Jídlo mu nosili služebníci. Jeho krmě měla vlastně jen jedinou složku, a to buchty s mákem, které se speciálně pro něj začali péct v hradní kuchyni.

I stalo se jednou, že senilní, nemocný, plešatý, kulhavý, sklerotický, šilhavý, napůl slepý, malomyslný a kdoví jakými neduhy ještě postižený Honzův tchán, král, zemřel. Pochopitelně v království zavládl smutek. Nikdo z obyvatel sice neměl větší důvod k zarmoucení, protože jim bylo úplně jedno, kdo je zrovna u moci, jelikož bohatí a mocní lidé byli podle nich téměř všichni stejní-do sebe zahledění egocentrici s touhou nahrabat si co největší poklad, ovšem držet smutek, když zemřel někdo důležitý, to patřilo k jakémusi dobovému bonmotu.

Honza si řekl, že si to nemusí nechat líbit, ostatně byl přece král. Nechal si zavolat všechen úřední aparát, který se zrovna pohyboval na hradě a v nedalekém okolí. Vyvolal hlasování o nákladné přestavbě paláce. Úředníci dlouho kalkulovali. Za chvilku přestaly stačit kuličky na všech přinesených počítadlech, tak si pomohli čárkami na zdech. K večeru už nebylo čárky kam psát a navíc počtáři výsledné číslo už ani nedokázali pojmenovat. Jednohlasně se shodli, že tolik peněz v pokladnici není a zamítli Honzův návrh na přestavbu. Tady se však projevila jeho chytrost. Jakožto král s neomezenou mocí jejich rozhodnutí vetoval a prosadil rekonstrukci sám.

Z trůnu sice nevstával, ale už jen pouhé pomyšlení, že by musel chodit do schodů v něm budilo děs a proto nechal všechny schody zbourat a postavit na jejich místě výtahy. Elektrika tehdy byla ještě v plenkách a tak bylo nutné hledat jiný alternativní zdroj energie pro provoz výtahů. Nabízely se ekologické a humánní možnosti, jako větrné či vodní kolo, ale Honzu silně zaujala možnost silně nevýhodné koupi otroků, kteří by výtah přemisťovali mezi patry. Koupil si tedy otroky a aby na něj snad nepadlo obvinění z obchodu s bílým masem, nařídil jim pravidelně vyplácet nemalý plat.

Nejvíc se ale praštil přes kapsu při pořizování nového trůnu. Vybral si ten nejměkčí a nejširší. Vlastně to bylo manželské lůžko s přidělaným opěradlem. Jeho požadavkem ale bylo, aby křeslo mělo vyhřívání. Ono se lehce řekne vyhřívání, ale hůř se to dělá. Neměli plyn ani elektriku a tak tu zbyly jen staré dobré tuhé paliva. To ovšem znamenalo, že ke křeslu museli přistavět kotelnu s kompletní obsluhou.

Zahodil svitek a posadil se na trůn. Sotva dosedl, zařval. Tak rychle jako teď ještě nikdy nevstal. V kotelně to trošilililinku přehnali a vyhřály křeslo zhruba na úroveň vysoké pece.

Silně rozladěný a s přiškvařeným pozadím vyběhl nejbližšími dveřmi s tím, že těm darebákům v kotelně pořádně nadá. Neuvědomil si, že za těmito dvířky je právě kuchyň. Zakopl o práh, proletěl nábytkem s nádobím jako dělová koule a dopadl obličejem rovnou do mísy s těstem.Dlužno dodat, že mísa si nezadala s menším zahradním bazénem. S plnou pusou těsta zařval něco ve smyslu: “Který pitomec nechal postavit kuchyň vedle trůnního sálu?!” Nikdo se pochopitelně neodvážil říct: “Vy osobně, vaše veličenstvo.”