|
Poloprázdný kameninový džbán na pivo spadl na zem a roztříštil se na malé kousky. Jeho obsah se rozcákl na nohavice okolo stojících mužů. Někteří z nich instinktivně uskočili, ostatní měli smůlu. Většina z nich jen tiše zanadávala a jala se čistit potřísněný oděv, jiní si mokrých kalhot pro silný podíl alkoholu v krvi ani nevšimli, ale několik vznětlivějších válečníků popadl amok a vrhli se na opilého lovce, který ve své opilosti shodil džbán ze stolu.
Povalili nešťastníka několika ranami pěstí na zem a častovali ho silnými kopanci. Snad by ho byli ubili, kdyby do hospody nevešel starosta s pěticí městských strážných, kteří výtržníky uklidnili.
“No tak sakra, uklidněte se!” zařval dobře vykrvený starosta.
Bujarý dav se zklidnil a všichni pozorně poslouchali starostovu řeč.
“Všichni víme, proč tu jsme, takže to nebudu moc protahovat,” pronesl starosta důležitě zvýšeným hlasem. “Nabízím odměnu tisíc zlatých za hlavu velitele zbojníků z hor a dvě stě za každého zabitého loupežníka.”
Sálem zaburácely vzrušené hlasy.
“Peníze dám jen tomu, kdo mi donese hlavu. Je vás tu daleko víc, než jsme čekali, takže mě podrobnosti vůbec nezajímají. Chci hlavy a jen za ně dám někomu peníze.”
Rozhořely se vášnivé debaty mezi jednotlivými skupinami zájemců.
“Můžu vám ušetřit práci a peníze,” ozval se najednou kdosi od vchodu. Všechny hlavy se otočily tím směrem. Ve dveřích stál Rogan, proslulý nájemný zabiják. Měl na sobě jen rozepnutou červenou košili a černé vlněné kalhoty pod kolena.
Těsně za ním se o futra opírala jeho velmi pohledná společnice a milenka, Hasra, oblečená do upnuté kožené sukně a kazajky.
“Dejte mi dva tisíce,” pokračoval Rogar, “a já ty loupežníky vyřídím…”
“Táhni odsaď Rogare,” zařval kdosi z davu. “Nikdo tě tu nechce!”
“Ale no tak, pánové!” pustil se starosta do uklidňování válečníků. “Už jsem řekl, že peníze dostane ten, kdo donese hlavy… Je od tebe šlechetné, Rogare, že se staráš o městskou pokladnu, ale opravdu to není tvoje věc. Přines jejich kebule a vyplatím ti odměnu, jinak nic.”
Všichni kromě Rogara souhlasně zamručeli.
“To je asi tak všechno,” ukončil svou řeč starosta. “Najdete mě v radním domě, až bude vše hotovo.”
Nato se otočil na patě a v doprovodu stráží se protáhl okolo Rogara a Hasry.
Hospodu znovu ovládlo bujaré veselí. Válečníci poroučeli pivo po sudech a v jídle se taky zrovna neuskromňovali.
Rogar se otočil k Hasře a něco jí šeptal do ucha. Jeden z hostů si všiml jeho nepozornosti a pomalu vytrhl z kachny na stole dlouhý nůž na porcování. Skryl ho do dlouhého rukávu a nenápadně se kradl k Rogarovi. Když došel jen asi na dva kroky od něj, zvedl nůž nad hlavu a skočil.
Počínal si naprosto tiše, přesto se Rogar bleskově otočil, neomylně zachytil útočníkovu ruku, zkroutil mu ji pod tělo a nechal ho, ať se vlastní silou nabodne na dlouhou čepel.
Bojovník se bez jediného zvuku svezl k zemi. Celý hostinec ztichl a všichni zírali na scénu u dveří. Rogar si z jejich pohledů nic nedělal. Byl zvyklý zabíjet a nikterak se tím netajil. Všiml si, něčeho divného na zádech mrtvého. Sehnul se k němu a pak be z jediného slova odešel pryč.
“Proč to sakra děláte?” vybuchl Rogar.
“Proč dělám co?” odpověděl starosta otázkou.
“Víte o čem mluvím. Necháte ty lidi, aby se navzájem pozabíjeli kvůli odměny…”
“Nesmysl…”
“Neskačte mi do řeči!” zuřil Rogar. “Těch loupežníků je asi dvacet a vy na ně pošlete dvě stovky lidí. To je trochu moc, ne? Co čekáte, že udělají, až je zabijou? Povraždí se navzájem pro peníze!”
“To už trochu přeháníš, ne? Jsou to svobodní lidi a nikdo je nenutí jít na ty lapky… Tobě prostě vadí, že jsem si nenajal tebe, přiznej si to.”
“Cože? Můžu si sehnat práci kdekoliv budu chtít! Všude je někdo, kdo se chce někoho zbavit. Je to prostě moje práce… A o to mi právě jde, ti lidi nejsou na něco takového cvičení, netuší, co je tam nahoře ve skalách čeká. Ti zlodějíčci umí zacházet s meči a ve zdejším kraji se vyznají. Je jasné, že se takové přesile neubrání, ale dostanou aspoň polovinu těch vašich vesničánků…”
“Kecy! Všichni jsou to lovci a válečníci…”
“Tss, válečníci… hospodští bitkaři to jsou! To že mají meče z nich ještě nedělá válečníky. A k těm lovcům – je trochu rozdíl zabít medvěda nebo vlka a ozbrojeného člověka…”
“To přece není tvoje věc! Sám jsi to řekl - zabíjíš pro peníze, tak padej tam nahoru a setni celou tu bandu. Odměnu dostaneš, to se neboj!”
“Až se tam nahoře pozabíjí, všechna ta krev ulpí na vašich rukách, to si pamatujte!”
“Proč by se měli pozabíjet? Jsou to jen tvé výmysly, abys tu práci dostal pro sebe…”
“Tak výmysly… Jeden z nich se mě pokusil zabít!”
“No a co? Lidi tě prostě nenávidí, Rogare, tak co se divíš, že tě čas od času někdo napadne. Kdybychom tě mi mocnější čas od času nepotřebovali, už bys dávno tlel na hnojišti… Jen tak mimochodem, předpokládám, že to ten nebožák nepřežil, že ano?”
“Nepřežil…”
“Tak vidíš, zatím jediný mrtvý poc hází od tebe… a pak kdo tu má ruce od krve… Teď už vypadni a nevracej se bez nějaké loupežnické kefy. Je ti to jasné?”
“Zcela jasné. Jo a ještě něco… až mi někdo bude chtít zaplatit za vaši smrt, udělám to zadarmo, jasné?”
Starostovi spadla čelist a chvíli nevěděl co říct. Pak ho napadlo zavolat strážné a nechat Rogara zavřít do věznice, ale to už byl pryč.
Hasra stála u skříně a oblékala se do kroužkové košile. Rogar k ní přistoupil a zezadu se k ní přitiskl. Jeho ruce našly dolní okraj košile, vklouzly pod něj a pomalu se sunuly vzhůru.
“Ale no tak?” usmála se laškovně Hasra. “Zrovna jsem se oblékla.”
Rogar jemně sevřel její krásně tvarovaní prsa. “No tak se zase vysvlečeš…” zašeptal jí vzrušeně do ucha.
Příštího dne ráno je probudilo kohoutí kokrhání. Ještě chvíli leželi v posteli, hladili se, objímali a vášnivě líbali.
“Je čas!” prohlásil Rogar, posadil se na okraj postele, rychle ještě políbil stále ležící Hasru na nahý pupík a pak vstal a začal po pokoji sbírat poházené oblečení.
Hasra ještě chvíli lenošila v postýlce, ale pak prudce a svižně jako kočka vyskočila z přikrývek. Zvedla ruce nad hlavu a dlouze se protáhla, vystavujíc tak na obdiv všechny své vnady. Mít tak víc času… pomyslel si Rogar.
“Kolik myslíš, že jich je?” prohodila Hasra.
Rogar se poz orně rozhlédl na nastoupené lovce. “Něco ke dvěma stům,” oznámil svůj poměrně přesný odhad.
“Budeme si muset pospíšit, pokud tam chceme být první.”
“Víš, Has, mám pocit, že tentokrát bude lepší držet se vzadu,”
“Vážně? Miláčku, že ty mi něco tajíš!” usmála se Hasra.
“Je tu jeden můj starý známý, taky nájemný lovec. Jeden z nejlepších.”
“Nejlepší jsi přece ty!” usmála se Hasra ještě zářivěji a políbila ho.
“To je hrozné, jak se ti vesničani plouží,” nadával Rogar.
“Vážně se jich musíme držet, Rogi?” odtušila Hasra.
“Ne. Uděláme to trochu jinak,” oznámil lovec. “Přidáme do kroku a pak si na ně počkáme.”
Šli teď rychlostí, jakou obvykle putovávali, ale pomalým ozbrojencům z vesnice připadalo, že snad musí běžet.
Normálně by pochodovali až téměř do setmění, ale dnes se zastavili kousek nad místem, kde předpokládali, že se utáboří vesničani.
Ve tmě se k sobě choulili a sledovali dění v táboře pod sebou. Tam plál veliký oheň. Rogar i Hasra si byli vědomi, že teď už loupežníci dobře ví, co se chystá.
Náhle se z lesa ozval tichý, ale pevný mužský hlas. “Ehm. Smím přisednout?”
Hasra sebou škubla leknutím.
“Jistě že ano, Larsi,” odpověděl klidně Rogar. “Už jsem tě čekal.”
Neznámý host vykročil z temnoty a osvítila ho slabá měsíční záře. Hasra si ho pozorně a stále ještě nedůvěřivě prohlížela. Nevypadal nijak vysoký, ale zato hodně svalnatý. Na sobě měl jen kožené kalhoty a vestu s přinýtovanými kovovými plátky. Šikmo přes záda měl upevněný meč. Víc ve špatných světelných podmínkách nezaregistrovala.
Lars přidřepl k nim, hodil na zem plátěnou tornu a mlčky hleděli na tábor. Hasra se ještě víc přitulila k Rogarovi.
“Amatéři!” ulevil si Lars.
Rogar tiše přitakal.
“Nechceš nás představit se svou přítelkyní?” prohlásil jen tak jakoby mimochodem po chvíli mlčení Lars.
“Ani ne,” usmál se Rogar. “Dělám si legraci. Tohle je Lars, náš kolega z oboru. Docela zvláštní člověk, ale svoji práci zvládá dokonale. A tohle je Hasra. Moje malá Hasřička. Říkám malá, ale umí bojovat lépe než většina mužů. Poslední tři roky chodíme po světě spolu.”
“A občas i ležíte, že?” neodpustil si Lars netaktní poznámku.
Rogar to přešel mlčením a hleděl na vatru v táboře.
Za další dlouhou chvíli se Lars zvedl. “Tak, a je to tady.”
“Co je tady?” nechápala Hasra.
Rogar jen tušil, o čem jeho kolega mluví.
Za o kamžik se mu jeho podezření potvrdilo. Několik vesničanů padlo k zemi zasaženo šípy. V ležení propukla panika. Lovci řvali a pobíhali po táboře, snažíce se ozbrojit. Mnoho jich v té době spalo a teď se probouzeli a nevěděli vůbec co se děje.
Z lesa přilétali další a další šípy a všechny nacházeli cíl. Mrtvá těla padala k zemi a živí o ně zakopávali.
“Musíme jim pomoct!” naléhala Hasra.
“Nemusíme!” pronesl chladně Lars.
“Drahý, přece je nenecháš umřít!” nevšímala si Hasra cizincovi odpovědi.
“Není to naše věc,” odpověděl konečně Rogar. “Nechci riskovat. Nikdo je nenutil sem jít, tak ať si teď pomůžou sami.
Hasra nevěřila tomu, co slyší, ale už nic neříkala.
Několika lovcům se konečně podařilo ozbrojit a vyrazili s pokřikem do lesa. Palba ustala stejně rychle, jako začala.
O kolo ohniště se půda červenala krví a přeživší vesničani prohlíželi mrtvoly. Nikomu už nebylo pomoci. Střelci mířili přesně a smrtonosně.
Ozbrojení válečníci se vrátili, protože nikoho nenašli.
V táboře zbyla jen asi polovina lidí. Té noci už nikdo nespal. Každý se po zuby ozbrojil a vystrašeně hleděl do lesa. Mrtvé nechali na místě a čekali.
Za chvíli to začalo nanovo. Lidem konečně došlo, že v záři ohně jsou snadnými terči, proto se rozutekli do lesa.
“Mají, co chtěli,” odplivl si Lars sledujíc hromadu těl okolo dohořívajícího ohně.
Hasra byla zvyklá na hodně, ale tahle jatka jí hnula žaludkem.
“Běžte se vyspat,” nabídl Lars. “Budu hlídat.”
Rogar nabídku rád přijal. Jeho přítelkyně sice Larsovi nevěřila, ale když se do jeho rukou svěřil její miláček, udělala to i ona. Přivinuli se k sobě a za chvíli už spokojeně oddechovali ze spánku.
Probudili se ještě před úsvitem. Lars seděl na stejném místě a ve stejné pozici, jako v noci. Zaznamenal Rogarův pohyb a otočil se na něj. “Dáte si něco k sníd ani?”
“Máme v batohu sušený maso,” oznámil Rogar.
“Nevím jak vy, ale já radši čerstvý…” Nato vstal, z vaku vytasil kuši a klidně zamířil kamsi do lesa. Hasra mžourala směrem, kterým směřoval hrot šipky. Neviděla ale nic než stromy.
Lars stiskl spoušť a tětiva prudce vystřelila šipku mezi stromy.
“Čeho tím chtěl dosáhnout?” prohodila Hasra tichou ironickou otázku k Rogarovi.
“Tak sleduj, holčičko…” odpověděl nevzrušeně Lars a vykročil do lesa ve směru střelby.
“Ale, jak mě slyšel?” nechápala Hasra.
“Není to normální člověk, lásko. Párkrát jsme se už setkali a vím,že se mu dá věřit. Je nemilosrdný, krutý a mezi nájemnými vrahy patří k nejlepším, ale je čestný. Já mu věřím a ty klidně taky můžeš.”
“Rozdělej oheň,” rozhodl Rogar.
“Myslíš, že je to dobrý nápad?” namítla Hasra. “Co když ti loupežníci…”
“Neboj se, už svítá, oheň vidět nepůjde a umíš přece rozdělat pravý poutnický ohýnek, a ty nekouří.”
Za chvilku byl Lars zpátky a v pravačce za uši vlekl velikého zajíce proklatého střelou z kuše. Hodil ho k ohništi a Hasra se bez řečí pustila do kuchání. Na svých cestách s Rogarem si navykla na tento systém dělby práce – ona chystala jídlo a nocleh, on jídlo zajišťoval, vydělával peníze a chránil ji.
Mlčky si pochutnávali na pečeném ušákovi a přikusovali chlebové pla cky ze zásob.
Slunce už úplně vyšlo a líně se koulelo k zenitu.
Konečně si Hasra cizince mohla lépe prohlédnout. Odhadla by ho tak na třicet čtyřicet let, ale vlasy měl šedivé, jakoby patřily stoletému kmetovi. Musela uznat, že je docela pohledný. Dokonce si říkala, že kdyby se snad usmál, působil by příjemně. Jenže se neusmál. Jeho tvář zdobil celou dobu stejný neutrální výraz. Neusmál se, nezamračil, postrádal jakoukoli mimiku obličeje. A navíc ty jeho oči… Mrtvé oči bez lesku. Jednou se jeho pohled setk al s Hasřiným. Hasra bleskově sklopila zrak a víckrát se už neznámému muži do očí nepodívala.
Lars se přikrčil za ostružinový keř. Opatrně vykoukl ven a hned se zase schoval. Mávnutím ruky naznačil, aby se k němu Hasra s Rogarem přidali.
V nízkém předklonu doklopýtali do skrytu k Larsovi.
“Už jsme tu,” oznámil suše Lars.
Rogar vystrčil hlavu nad ostružiny a obhlédl situaci.
Několik desítek metrů od nich zel ve skále tunel upravený jako zemljanka. Jeho ústí zakrývala zástěna z větví s otvorem zakrytým plachtovinou, sloužícím jako dveře.
Před skrýší stáli na stráži dva loupežníci. Opírali se o dlouhá kopí a přes záda se jim houpaly toulce s šípy a krátké luky vhodné do lesního prostředí, kde obvykle na střelbu z klasických luků moc místa nebývá.
“Co navrhuješ?” obrátil se Rogar na Larse.
“Dám ti ty dva tisíce, cos chtěl po starostovi a dvě stovky na vrch a pak odsaď vypadnete,” odpověděl suše cizinec.
Rogar mlčel. Ve vzduchu vyselo spousta otázek.
“Neptej se mě proč,” pokračoval Lars. “ Prostě to vezmi a vypadni! Mám pro to své důvody, ale ty tě nemusí zajímat…”
“Na to zapomeň!” přerušil ho Rogar. “Znáš mě, když vezmu nějakou práci, udělám ji.”
“Starosta ti ještě nezaplatil, takže jsi oficiálně tu práci nevzal…”
“Jde o čest!”
“Jde o život!”
Hasra je tiše a zaujat ě sledovala. Těkala očima z jednoho na druhého. I když se hádali, nezapomínali na svou situaci a tlumili hlasy. Byli prostě profesionálové ve svém oboru.
“Řekni mi o co jde, nebo vypadni!” položil Rogar konečné ultimatum. “Když nepůjdeš s náma, jdeme každý na vlastní pěst.”
“Seš tak tvrdohlavý… jednou tě to zabije. Jdu ale s váma. Jak si rozdělíme odměnu?”
“Dvě třetiny pro vás a třetina pro tebe.”
“To je docela spravedlivé,” souhlasil Lars. “Chvíli na mě počkejte, jen si pro něco zajdu do lesa.”
Jakmile ciz inec odešel, připlazila se Hasra těsně ke svému společníkovi.
“Co je ten chlap zač?” vypálila ihned otázku.
“Lovec, jako já. Teda ne úplně. On vezme každou práci, podle toho, kolik platí. Já zabíjím jen pokud to a není úplně proti zákonu. Neříkám, že každý koho jsem zabil byl padouch, ale nikdy jsem nezabil nevinného. Zato Larsovi je to jedno. Když mu zaplatí, splní úkol, to je jeho filozofie. Já musím dbát na svou pověst, jinak bych nikde nesehnal práci, ale on už je tak slavný, že už mu je jedno, co uděl á. Je moc dobrý, aby si musel dělat starosti o to, že nesežene práci a příliš nebezpečný, než aby se ho někdo pokusil zavřít nebo snad zabít…”
“Takhle jsem to ale nemyslela, drahý,” přerušila ho. “Mám pocit, že to není člověk…”
“Není… Nikdo neví, co je zač, ale všichni jsou si jistí, že člověk rozhodně není. Kolují historky, že se stal čarodějem. Někdo říká, že se v něm usadil démon. Taky se povídá, že se přidal k nějaké sektě a její tajný bůh mu daroval velkou moc. Slyšel jsem i pověst o tom, že zemřel a z novu obživl, jenže ne docela. Na severu se zase říká, že porazil draka a přejal jeho sílu a schopnosti. Těžko říct, co je pravda. Dost možná nic z toho. Jisté je jen to, že kdysi člověkem byl, znal jsem ho. Pak se ztratil a vrátil se takový jaký je…”
“Můžeme jít,” vyrušil je vracející se Lars tichým syknutím. Připlížil se až k nim a podal jim hrst fialových bobulí. “Potřete si jejich šťávou zbraně, jsou jedovaté. Potom si ale dobře umyjte ruce.
Udělali, co jim řekl a tiše vyrazili vpřed. Lars středem, Rogar zleva a Hasra se měla dostat nad jeskyně a skočit na obránce zezadu.
Zastavili se těsně před mýtinou okolo vchodu, která sahala asi deset metrů do lesa. Počkali, až se Hasra proplíží nad nepřátele. Za chvíli ji spatřili. Pohybovala se jako šelma a nepůsobi la ani nejmenší hluk.
Hasra se přikrčila za převisem nad strážci. Připravila si do obou rukou speciální vrhací dýky.
To byl signál pro oba muže.Lars přiložil kuši k tváři a pečlivě zamířil ke vchodu. “Běž!” sykl na Rogara a položil prst na spoušť.
Rogar vy běhl ze skrýše a rychle se blížil k překvapeným lapkům. Nad hlavou mával obouručákem. Neběžel rovnou na ně, ale obíhal je obloukem zleva.
Jakmile ho Hasra uviděla, přiskočila k okraji, pozvedla pravačku s dýkou nad hlavu a mířila na záda překvapeného loupežníka. Přenesla váhu na předsunutou levou nohu a chystala se dát do hodu veškerou možnou sílu.
Lars měl cíl naprosto přesně na mušce, jen čekal na vhodný okamžik. Ten konečně přišel. Zmáčkl páku spouště a střela velikou rychlostí opustila kuši. Lars samostříl odložil, tasil meč a vyběhl vpřed.
Rogar už doběhl do poloviny vzdálenosti. Hlídači se chopili oštěpů a postavili se proti němu. On ale věděl, že k boji nedojde. Dva strážní a proti nim šipka z kuše a otrávená dýka jeho milé, které se v házení opravdu vyznala. Říkal si, že kdyby náhodou přežili, bez problému a tiše je dorazí.
Hasra napjala ruku jak nejdál to šlo a prudce švihla. Ještě než však dýku pustila, projela jí levým lýtkem ostrá bolest. Škubla sebou a nůž skončil ve skále pod jejíma nohama.
Lars se prudce hnal vpřed, rovnou ke vchodu. Dlouhou katanu svíral v pravačce.
Rogar uslyšel bolestný výkřik jeho lásky a podíval se vzhůru.
Dívka se svezla na zem a chytla se za lýtko. Skrz na skrz jí z něj trčela střela z kuše.Chtěla se postavit. Na levačku došlápnout nemohla a pravačka jí náhle podklouzla na mechu porůstajícím skálu. Upadla ne zem, praštila se do hlavy a v bezvědomí se skutálela dolů před jeskyni.
Lars už stál strážných po boku Rogara. Katanu držel obouruč nad hlavou.
Rogar zuřivě vykřikl. Připravil se k úderu a chystal se na skok k bližšímu nepříteli. Hodlal bránit svou lásku třeba do posledního dechu.
Lars jednou prudce sekl z otočky.
Rogar ucítil silnou ránu do týla. Bylo to poslední, co cítil, pak se svezl na zem.
Z jeskyně vyběhlo dalších pět lapků a za nimi jejich vůdce, který se od ostatních odlišoval množstvím šperků, včetně zlaté čelenky vykládané drahými kameny a masivního stříbrného řetězu.
“První část jsi splnil výborně,” konstatoval velitel směrem k Larsovi.
“Vždycky odvedu svou práci výborně!” odsekl lovec.
“Ještě musíš vyřídit starostu, tak si zatím moc nefandi,” zchladil ho loupežník.
“Toho vyřídím cestou zpět. Nebude to problém. Dej mi peníze a už se neuvidíme.”
“Tak to ne. Napřed starostu a pak peníze!” odporoval vůdce lapků.
Lars pořád svíral katanu. Mírně ji pozvedl a natočil čepel tak, aby se na slunci zaleskla. Loupežníci ustoupili do jednoho o krok vzad.
“No tak moment,” změnil najednou přístup loupežník. “Chceš peníze? Dobře. Doneste mu truhličku s pěti tisíci ve zlatých mincích! Nemám důvod ti nevěřit, máš dobrou pověst a zatím jsi všechno udělal jak jsi slíbil, tak proč bys mě chtěl podrazit. Na, vezmi si zlato a vypadni! Sbohem. A nezapomeň se stavit na radnici!”
“Tak vidíš že to jde,” usmál se lovec, ale nechal meč zve dnutý. “A tyhle dva si vezmu s sebou!”
“No tak to prr, kámo. Nechci aby se sem někdy třeba vrátili a dělali mi problémy…”
“Řekl jsem, že si je vezmu s sebou! Postarám se o to, aby se sem navrátili.”
“Ať tě kůň kopne! Tak fajn, toho chlapa si odtáhni, ale tu ženskou tu necháš. Chlapi se chtějí taky pobavit. To víš, ženských sem moc nejezdí. Bereš?” usmál se spiklenecky lapka.
Rogar pomalu přicházel k sobě. V podobné situaci už byl a věděl, že je lepší, když jeho věznitelé neví, že je při smyslech. Ruce měl svázané za zády koženým provazem. Pevně svázané. I nohy mu spoutali.
Zaposlouchal se. Slyšel praskání ohně, ale žádné hlasy. Že by loupežníci byli venku?
Pootevřel oči. Světlo ohně ho nejdřív oslnilo, ale oči si brzy přivykly. Panovala noc. U ohně seděl Lars a zašíval potrhanou kazajku. Na tvářích a rukách měl zaschlou krev.
“Už ses probral? Výborně! Ještě chvíli tě nechám svázaného, než se úplně zotavíš a pak tě pustím…”
“Cos to udělal?!” vybuchl Rogar.
“Svoji práci. Najali si mě loupežníci, abych jim pomoh l zbavit se té trestné výpravy a starosty.”
“Ty svině jedna! Podrazil jsi nás! Kde je Hasra? Kde je Hasra?!?!”
“Víš co jsem zač. Udělám to, za co mi zaplatí. Musel jsem to udělat. Jsi živej, tak co si stěžuješ. Zachránil jsem tě…”
“Kde je, kurva, Hasra?!” zařval nepříčetně Lars. “Jestli je mrtvá, tak mě radši rovnou zabij, protože jestli mě pustíš, půjdu po tobě!”
“Uklidni se! Mohl jsem tě tam nechat, ale nejsem zas tak bezcitný, jak se říká. Věřil jsi mi a to udělá málokterý člověk. Nechtěl jsem zradit důvěru téměř jediného člověka, který mi ji dal, proto jsi tu a neležíš mrtvý někde v lese! Prostě jsem jim řekl, že krom peněz chci i tebe a tu tvoji couru! Tebe mi dali, ale ji ne…”
“Tys ji tam nechal?! Já tě zabiju, ty hovado!” vybuchl Rogar.
“Drž hubu a otoč se!” odsekl Lars.
Rogar se překulil na druhou stranu. Na měkkém lůžku ze smrkových větviček tam pod kožešinou ležela Hasra. Rogar zhluboka slyšitelně vydech úlevou. “Lásko…” uniklo mu z úst.
“Je ještě v bezvědomí. Praštila se do hlavy, když padala. No a tyky chvíli nebude moc dobře chodit…”
Rogarovi se vybavovaly vzpomínky na poslední souboj. Pokud to tedy šlo nazvat soubojem.
“Nechtěli mi ji dát… ale věděl jsem, že buď vás zachráním oba, nebo žádného, a tebe jsem zachránit chtěl, takže jsem musel i ji. Jak jsem řekl, chtěli si ji nechat jako svoji děvku a otrokyni. Jenže, znáš mě. Když něco chci, vezmu si to.”
“Larsi,” vydechl Rogar zírajíc na Hasru. Po tváři mu stékaly slzy. “Děkuju!”
“Za málo, příteli.” Lars vstal, osedlal koně uvázaného opodál v lese a naházel na něj všechny své věci.
“Teď už se o ni postaráš.” Lars přeřízl Rogarovi pouta. “Tady v tom pytli máš nějaké jídlo, vaše zbraně a osm
tisíc. To jsou dvě třetiny toho, co jsem našel v jeskyni a taky odměna od starosty. Domluvili jsme se tak přec e.”
S těmihle slovy vyskočil na koně, pobídl ho a prudce vyrazil. Za chvilku zmizel mezi stromy.
Rogar si protáhlo ztuhlé končetiny a přiklekl k Hasře. Jemně ji pohladil po tváři a přitáhl jí shrnutou přikrývku ke krku.
“Díky, Larsi!” zašeptal do ticha.
| 
