|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pivo a hadr (noční můra z podkrušnohoří)
Není tak složité dorazit do města se zvučným jménem Krupka v brzkých ranních hodinách. Tak jsem opět jednou překročil spícího opilce na ošumělém nádraží v Teplicích, snědl gumový párek v rohlíku a za dobu nedlouhou mne již unášel autobus do vytouženého hnízda, které se, jak známo, rozkládá na úpatí Krušných hor.
Tak. Vystoupit u růžolící školy, a plazit se zde jedinou funkční ulicí nahoru, nahoru až…k malé vilce s nadějí, že vedro lze přežít. Ostatně, ti husité, co tu kdysi táhli a po kterých je tato ulice pojmenována, na tom nebyli omnoho lépe. Umýt se, podívat se na zahradu. Na zahradu….něco se mi na ní nezdálo. Ta škvíra ve skále tu přece nikdy nebyla! Zvědavost je velká síla. Donutí člověka dělat úplné nesmysly.
A tak jsem vešel do syrové jeskyně. Divná díra. Takhle to hochu nepůjde. Zpět pro baterku. A další pokus „hry na speleologa-amatéra“. Jeskyně temná. Všechny stěny černé. A na zemi leží kostra. Bohužel, dokonce lidská. První nápad – zavolat policii. Ale – tam je snad nějaký oltář, či co? A na něm kniha. Psaná němčinou, stránky se drolí, jsou zatuchlé. Rituál iniciace – temná místnost – poutníku zemři a se staň, vždyť jsi jen hostem země této….Odkládám knihu, když v tom najednou :„Těbuh vole, dlouho jsme se neviděli“. Kostra stála proti mně, držela v ruce baterku a byla zřejmě v povznesené náladě. Tak hochu, pomyslel jsem si, co jsi zase pil. Jedno pivečko odněkud snad z Ošklivého Březence. Nalačno sice, ale jedno pivo kostry nekřísí. Nefetuji, psycho nemám. Mou meditaci přerušila kostra. „Já jsem Ferdinand, hele nemáš čouda?“ Chvějícíma se rukama zapaluji cigaretu, pojmenovanou po známem pražském fotbalovém klubu a nabízím Ferdinandovi. „Já jsem Honza.Odkud mne znáte?“.
„Jej, já jsem se tě asi splet, vesele chrastí Ferdinand, ale to neva. Říkej mi Ferdo.“ Rezignovaně odcházím z jeskyně. Za mnou rachotí kostlivec.
Za chvíli už spolu sedíme v kuchyni. „Co s tebou“, lamentuji, „odkud jsi“? „Já to zapomněl. Já sloužil dřív jako rekvizita v temné místnosti. Rituál znovuzrození. Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš. Jenom tak můžeš být kamenem, jež má být tesán. Pěkná blbina. Zatímco moji kámoši v pohodě ležej v hrobečku, já jsem odsouzen k tomu, být očumován. Mám žízeň, že bych se o ni opřel. Půjdeme na pivo, ne?“
„Na pivo“ , děsím se, „takhle? Nechceš aspoň něco na sebe?“ Vytahuji starý hubertus, holínky po dědovi a basebalovou čapku. V mžiku je Ferdáček jako manekýn. Než bys řekl švec, utíká po ulici směrem k Bohosudovu. Za ním! „Prosím Vás – paní Nováková, neviděla jste tady nějakého divného muže letět po ulici?“
„Ale jo, nějakej skin tady pelášil. Zapadl do „Zeleňáku“.
Vstupuji do lokálu. „Pane vrchní, pivo a hadr“! Hospodský nezdvihá oči od pípy a s profesionálním klidem točí ústecký samotok do pečlivě umytého půllitru. „Ferdo, takhle to nepůjde.Copak může chodit kostra po ulici?“ „No – zákon to nezakazuje….“ „Ferdinande – lidské zákony, jsou vždy jen zákony možného. Žádný právní kodex světa neodpovídá na situace, které jsou nemožné.“ „A proto mohu pít pivo. Kde je ten hadr – nemám žaludek, pitomá práce…“ „Ferdo, mohl bych ti nějak pomoci?“
„Bolí mne kosti“.
„Tak to ti nezávidím. Dopijem, půjdeme.“ Zatímco v hospodě ještě dlouho probírali, že „maškarní“ se letos zvlášť vydařila, sedím s Ferdou opět doma. V hlavě mi mžikl spásný nápad. Opiji Ferdu slivovicí, rozložím „na součástky“ a tak se ho zbavím. Po hodině leží kostroun sťatý na matičce zemi. Přesněji řečeno – podlaze. Pln radosti odcházím s objemným balíkem na poštu. Cestou si pískám. Pod vlivem euforie jen taktak, že nevlezu pod „kozí expres“ od Děčína. Adresát:Gymnázium v Ústí nad Labem.
„Vážený pane řediteli, kdysi jsem nechtěně odcizil zde přiloženou učební pomůcku z kabinetu přírodopisu. Omlouvám se a vracím“. Smyšlené jméno, zpětná adresa Vyklic, dávno zrušené obce, aby snad nebyl zoufalý pokus o návrat „dárečku“.
Plazím se zpět. Teploměr překračuje povážlivě třicet stupňů Celsia. Usínám tupým spánkem.
Druhý den mne ráno budí pošťák. „Posíláme Vám balíček. Z gymnázia“ ….“Neeee! Není můj. Já ho neposlal. Pošťák odchází. Vyhráno. Od muzea jede autobus do Teplic. Vystupuji v Proboštově. Kde se vzal, tu se vzal z louky si to ke mne hasí ….Ferdinand. „Jdu z Vyklic. Těbuh vole“.
„Ferdinande“, křivím zmučený obličej, „vykašli se na mě. Já vím, že tady ta zem je plná koster a zapomnění. Vyklice, Větrov, Fojtovice, Habartice…. Ale proč já. Proč zrovna já! „Poradím ti. Vrať mne zpátky do té jeskyně“. Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš.
Uděláno, hotovo.
Závidím těm, co mají doma angorskou kočičku.
|
|
|
