|
| |
 |
Dřevěné bludiště vzpomínek
Autor: Jiná skutečnost () - publikováno 6.2.2001 (18:37:40), v časopise 9.2.2001
|
|  |
Šla jsem parkem a pomalu nechala své dlouhé a především zvědavé nohy seznamovat se s každým lístkem jednotlivě. Bylo zábavné pozorovat zakuklený ostych listí, na první pohled tak přátelského a rozverného. Smála jsem se a tančila v zlaté záplavě stromového štěstí. Lidé chodili kolem a nedůvěřivé oči mě sledovaly… Ale já jsem tam jenom s lístky mého dětství a učila se jejich novou hru.
Někdy mě napadne se jen tak projít parkem a nechat ostatní proplouvat mým vědomím. Jsem pánem svého já a nechávám si své zrovna teď pohrávat si s časem. Brouzdám se parkem plným milenců a maminek s dětmi a vychutnávám pocit beze slov.
Jen vystrčím hlavu z kabátu, mám pocit, že se utopím. Tolik nových myšlenek, dojmů, nestíhám je všechny zařadit do určité kolonky mého vědomí a tak rezignuji a nechávám je jen tak lehce a tiše proplouvat. Ležím na trávě jako kapka rosy a třpytím listy úsměvem.
Vysílám k lidem proud myšlenek mám vás ráda, mějte mě taky. Stojím a rychle odcházím domů, za svými radostmi.
Mám tam svou čarovnou půdu, kde vykouzlím všechny nádherné dřevěné vzpomínky.
Ležím pod stromem a … padá listí. Cítím je padat na svá ústa, oči, ruce, vlasy, … Já sama jsem jedním lístkem prožila svůj krátký pád. Byl to dlouhý černý pád, který se znenadále proměnil v překrásný sen. Jen tak jsem a padám. Vánek bere mou ruku a posouvá ji blíž k druhému listu. Sama se bojím dotknout se jiného, ale když ten vítr mi stále zvedal ruku a nepřestával. Zavřu oči a nechám se vést lehkým vánkem. Cítím to blížící se teplo blížícího se doteku. Cítím … A dotek provedl mé sny stovkou jiných snů a spojil je v jeden velký sen, který jsem už nemohla unést. Odhodila jsem ten převlek lidské duše a nechala se vést vánkem, jediným lehkým dotekem. Lehký svěží pohled na medová ňadra se nadzvedl a pootočil mi hlavu a já se nemohla pohnout, musela jsem stále jen čekat na povel druhého, na cizí pomoc, byla jsem zcela bezmocná. Plula jsem ruku v ruce s vánkem a cítila ztrácející se pocit povinnosti žít. Nebyla jsem už ničím a bylo mi svěže. Byla jsem tak lehká, že jsem si mohla prolézt peříčkem přímo do ucha stromu a poškrábat list v zátylku. Musela jsem se stále smát a smát a nemohla jsem přestat. Byla jsem volná smíchu, volná radostem, byla jsem tekoucí řekou plovoucí lidským okem, slaná slza věčné tváře, modrý list papíru máčející se v tůni, kousek chleba topící se v raním horku, lok života dodávaný všem lidem na světě, byla jsem šťastná, potřebná.
Málem jsem nevěřila svému pocitu lehkosti, ale úzkostný prach prohánějící se slunečním paprskem mě ujistil, že jsem zase zpátky – zpět na počátku, na mé kouzelné půdě.
|
|
|
