Jednoho letního večera zavítal do Nízkých
Tater Velorex a v něm Tonda se svojí buchtou
Lucií. Buchta Lucie sice vypadala výstavně, Velorex
byl však Tondovi přeci jen milejší. (Ostatně kdo jiný než nadšenec by se sem
s tím hadrovým grumplem vláčel až z Čech)
Společně jeli navštívit Tondovy rodiče, a tak z intimních důvodů nocovali
v hotelu, který ždímal návštěvníky nedaleko usedlosti rodičů.
- „Tady máte klíč od pokoje č. 13, jak jste si to přál, pane:
s kulatou postelí pro čtyři a bez oken. Zítra mě najdete v kuchyni,
dobrou noc!“ vychrlil na Tondu šedý hoteliér, vrazil mu do ruky klíč a zmizel.
- „Proč bych tě měl zítra jako hledat, ty páprdo?“, pomyslel si Tonda.
Noc na posteli velikosti
letiště J. F. K. by byla jistě fantastická, nebýt jedné velmi nepříjemné
skutečnosti, která provázela oba spolunocležníky celou noc: ačkoliv místnost
neměla okna, až do rána bylo zvenku slyšet podivné túrování motoru, podobné
vytí, díky němuž nemohli spát, natožpak...spát.
V šest ráno Tonda
vzal kuchyň útokem a než-li stačil dědka chytit za límec, hoteliér spustil: „Já
věděl, že přijdete. Nic neříkejte – budily vás divný zvuky, že jo?“
Tonda zděšeně přikývl, kmet si zamnul ruce a s mechanickým rytmem
začal pateticky vyprávět prapodivný příběh, který znal každý návštěvník hotelu.
Leckterý i několikrát.
„Před dvaceti lety tady
přespávalo sedm frajerů, co přifrčelo na Velorexech.
Každý léto se na těch krámech...no tak teda na těch fárech...prostě se
proháněli po Tatrách, přitahovali davy zvědavců, zdržovali provoz a na každý ubytovně, kde přespávali, se ztřískali
jak dobytkové. Tady u nás tomu nebylo jinak: však
jsem po nich ten svinec gruntoval celej
tejden! Není divu, že vo ty
svoje káry moc nepečovali, páč to nebyli žádný fandové do starejch
aut a pomalý jízdy, ale jednoduše výstřední hovada.“
Vypravěč ztišil hlas a v očích se mu objevil takový divný lesk, jaký
mívají politici při volebních agitacích nebo štamgasti po třetím pivu.
„Ale jejich Velorexy, a teď se podržte, byly kouzelné! Žehraly na svůj chmurný životní úděl: nejen, že
spalováním benzínu huntovaly ovzduší, ale navíc úpěli pod jařmem jejich
debilních majitelů. Každej večír proto losovaly
startéry, který z nich stráví noc prohlídkou Tater, aby alespoň jeden
z nich na chvíli poznal, jak chutná svoboda. Nikdy se nepoznalo, že jeden
z nich chybí, protože jejich pánové byli vždycky tak nadrátovaný,
že na parkovišti viděli Velorexů dvakrát tolik. Když
ráno odjížděli od mého hotelu, Velorexy se rozhodly
skoncovat se svými i jejich bídnými životy a sjely s vyděšenými řidiči ze
silnice do propasti. Dnes tam můžete nalézt sedm náhrobků a sedm rozsekaných Velorexů. Legenda říká, že Svatý Petr přijal řidiče celkem
v pohodě: ´Chlastali jste, volové, ale až na tu znásilněnou servírku
(prasáci) nemáte na triku žádný hřích. Ve svěcené vodě si opláchněte ...ehm...a
víte co? Umyjte si celé tělo. Potom se hlaste v recepci. Další!´
Když k němu za dvě hodiny dovalilo sedmero Velorexů,
vzteky div nerozbil nádobku se svěcenou vodou: ´Cože? Sedminásobná vražda a vy
chcete na nebesa? Tak to ne, to bych se tady na to mohl rovnou vykašlat, vono by se to rozkřiklo a nikdo by nechodil dolů
k bráchovi. Abyste věděli, zač jsou na Slovensku halušky, budete kolem
toho hotelu strašit na věky věků!´
Když vychladnul a strávil hodinku o samotě s Janou z Arku (tehdy se jí
už dávno nepřezdívalo Pana Orleánská, ale pouze Orleánská), zželelo se mu jich
a uznal, že to trošku přehnal: ´Dobrá, ničemové, dám vám teda šanci... Vaše
prokletí bude moci zlomit jen muž, který by miloval svůj Velorex
nadevše i nad svou ženskou. Když tento ...ehm... muž obětuje svůj milovaný vůz
propasti kvůli vám, vy hovada, získáte posmrtnou vstupenku do nebe i nebeskou
licenci. Do té doby si to tam pěkně užijte a koukejte dělat ve vlastním zájmu pořádnej kravál, ať má někdo aspoň nějakou motivaci se pro
vás obtěžovat. Jo, a abych nezapomněl, vašemu vysvoboditeli se za odměnu splní
jedno přání, i když já bych ho teda radši potrestal, holomkové, ale zákony jsou
zákony. Odchod, neotravujte! Dneska ráno spadlo letadlo, tak tady mám šrumec.´
´Tak to je konec, kamarádi! Takový se tady neobjeví ani za sto let!!!´,
zabědoval jeden z Velorexů a začal trénovat
startér. A od těch dob se noc co noc ozývá jejich nářek...“
Tonda hoteliérovo
vyprávění přijal jako veselou historku, Lucie se chvíli nejistě ošívala, načež
propukla v hysterický smích, až je všechny popraskala.
„Poslechněte, dědo, tomu
přece sám nevěříte,“ prohodil Tonda, když si otíral obličej.
„Nevěřím, ale nevěřil
byste zase vy, jak se to pěkně vypráví a každej si to
rád poslechne i podruhý. No nic, nebudu vás zdržovat,
mějte se!“, vypoklonkoval je hoteliér a zase se mu v očích tak podivně
zalesklo.
Tonda nastartoval Velorex, Lucie zatím stihla zabalit a vykouřit půl krabičky
cigaret a dýchavičná tříkolka se s nimi rozrachtala
do kopce k usedlosti rodičů.
Asi po půl hodině ostré jízdy, kdy se Tonda i
motor vozidla překonávali, se ozvala Lucie: „Hele Tondóóó?
- „Nó? Co jééé?“
- „Víš,... musíš uznat, že ta dnešní noc stála za prd a tak jsem myslela..., že bys třeba..., víš, Toníčku...?“
- „...že bych se vrátil k tomu hotelu a dal
dědkovi přes hubu? No..., teď už se na něj vybodnu, holka, ale prostě přímo na
tom místě, rozumíš, jak nám tam vyprávěl ten potrhlej
příběh, to se mi fakt votvírala kudla v kapse a nebejt toho, že se dokážu ovládat, tak už by...“
- „Nééé... Tondo..., já
měla na mysli spíš ...to...víš co...?“
- „...že bych si měl stěžovat na správě TANAPu? To přece nestojí za to, voni
by s tím stejně hovno udělali a ještě bych musel...“
Když Lucie pochopila, že tudy cesta nevede,
rozhodla se zvolit spolehlivější taktiku, jak sdělit svému klukovi onu
ošemetnou žádost:
- „Tondo zastav, mně se chce na záchod!“
- „Hmm...Tak ale dělej,
nechci tam přijet pozdě.“
Tonda zastavil v kopci u lesa za takovou
ostrou zatáčkou a Lucie předstírala akutní pnutí v močovém měchýři. Ve
skutečnosti předpokládala, že její počínaní vyvolá pnutí někde úplně jinde;
její kluk ale jen seděl ve voze jako zařezaný a kontroloval, zda má jeho
miláček (Velorex) dostatek benzínu.
„Uáááááá!...Tondóóó!!! Toníííčkůůů!!! Tady je
medvěd!!! Pomóóóc!!!“, ozval se ze křoví
vysokofrekvenční jekot, při kterém by normálnímu smrtelníkovi tuhla krev
v žilách, zatímco Tonda se otráveně zvednul a šel se podívat na toho medvěda.
Protože byl však neskutečný sklerotik, zapomněl zatáhnout za ruční brzdu, Velorex se pozvolna rozjel k zatáčce a napodobil
počínání svých sedmi kolegů před dvaceti lety. Z propasti ze ozvalo
několikeré žuch! a jedno mohutné prásk!, což však
mladá dvojice nemohla slyšet, neb Tonda právě konečně pochopil, co se od něj
chce. Když byli oba v nejlepším, Tonda si pomyslel, kdyby tady tak byli
rodiče! Byla to motlitba, v žádném případě přání. Ale protože na nebeských
úřadech vládne stejně jako na našich byrokracie a bordel,
Tondovo „kdyby...“ bylo jako přání pochopeno.
Babička a dědeček si vyšli na houby do lesa. Oba
sice věděli, že v TANAPu je sbírat houby
zakázáno, smaženice pro syna však pro ně byla důležitější než nějaká bezevýznamná pokuta.
- „Františku, tady bude místo, kde se před dvaceti
lety zabilo těch sedm chlapců...“
- „Hmm... na, tady máš
nůž, teď budeš čistit houby zase ty.“
- „Doufám, že náš Toníček nemá hlad. Říkal, že
přijedou na snídani. Snad mu není zima. Psala jsem mu, aby si vzal ten vlněný
svetr, co jsem mu upletla.“
Událost na kraji lesa, ke
které došlo v brzkých ranních hodinách, ovlivnila spoustu životních osudů:
Sedmero Velorexů se dostalo do nebe a hoteliérovi
přibylo zákazníků. S Tondou přestali mluvit oba rodiče a Lucie od něj
utekla, neboť nesnesla Tondovo obvinění, že jej do lesa vylákala schválně, aby
mu její komplic mohl zatím ukrást Velorex.
Kdekdo by po těchto událostech ztratil hlavu a v propasti pod zatáčkou
by přibyl jeden náhrobek. Tonda si z toho však nic nedělal: koupil si nový
Velorex a žili spolu šťastně až do smrti. A jestli
Tonda neumřel a jeho Velorex se nerozbil, žijí spolu
dodnes.
