Uplynulo několik měsíců od doby, kdy jsem se naposled skláněl nad těmito stránkami s perem v ruce… Událo se toho tolik, že ani nemá smysl o tom psát. Zažil jsem strach, radost, smutek i vášeň, bolest i uspokojení, vyhledával jsem samotu i společnost, smál jsem se, křičel, plakal po temných nocích nebo jen tak tiše seděl a naslouchal… Potkal jsem mnoho žen, z nichž některé byly obvyklé až fádní, jiné zas neobyčejné, přirozené, uvědomělé a… zamilované.

A k tomu ještě jaro. Slyším jeho kroky za tenkými dveřmi svého malého bytu, jak se podrážky bot z březové kůry pomalu sunou po starých zaprášených dlaždicích studené chodby. Tiše oddychuje a s nezadržitelnou jistotou jde stále blíž a blíž, až pak do strnulého ticha očekávání narazí jeho sukovité klouby do měkkého dřeva a místností se ponese ten dunivý, notoricky známý zvuk vyplňující nekonečnou prázdnotu mojí mysli znehybnělé a oddané…

Pak zvednu se ze svého polorozpadlého křesla a lehce stisknu kliku ve své dlani, prudce zatáhnu a otevřu ve vteřině dveře dokořán. Jako bych chtěl nečekaného návštěvníka překvapit. Na chodbě však jen zavane průvan z právě otevřených dveří, pár dlaždic se pohne a vzápětí nastane znovu to neúprosně zvonivé, silné a ničím nerušené ticho… Jen já budu v hloubi svého bytí-nebytí vědět, že jaro právě vstoupilo…