Město je tvář a řeka zrcadlo,
z něj ústy kamennými pije vodu.
Své paže mostů do vln vnořené
mokrými prsty svírá břehy.
Nad ránem v zamlženém zrcadle,
nehybné siluety prochází se po mostě.
Zmoudřelé staletími čekání
prastarou řečí spolu hovoří
Svůj uděl sochy nesou z věčností.
Žulové mozky skrývá svatozář.
Odlesky kouzel na klenotu.
Nad hlavou spravedlivá tvář.
Hladí mě paže nocí omytá,
když po ní kráčím podává mi paláce.
Dlážděná cesta voní domovem,
prach dějin leží mezi kostkami.
Dokořán slunce rozhrnulo bledé závěsy
a pestré davy turistů se táhnou z nosu ulice.
Svým horkým hlukem zaplavují kouzla.
Skleněné čočky ,kapsáři, i hukot Babylonu.
A sochy? Raději mlčí.
|