Zazvonil u dveří podivný muž

s tmavými vlasy a kloboukem

jako postava na etiketě portského vína

Hlas se mi zadrhl

v tu chvíli jsem nemohla

říct : "Pojďte dál!"

A přesto jsem otevřela dveře

plná strachu

- jako kůra, co ze stromu odpadá

a neví, že bude ušlapána v jehličí -

člověk by se neměl tolik bát

Než vznikla skulina mezi prahem

a dlaždicemi na chodbě

- břeh uprostřed mého a našeho prostoru -

promýšlela jsem zbabělost myšlenek

Ruka dál otevírala a dovolovala

světlu z našeho patra

vniknout do bytu

Jako statný smrk s hlubokými kořeny

stála jsem v úžasu a hledala

- spíš podvědomě než s nadšením

ten mech z dávných let -

a pána, který ani neřekl

že chce jít dál...