Spanilá jízda autobusem

     Jela jsem autobusem. Šedesát trojkou. Vždycky jezdím s ní, i když je to o pět minut delší. Je prázdnější a vždycky si sednu. I dnes. Seděla jsem u okna a pozorovala spolucestující. Docela mě zaujal chlápek naproti. Byl už sice mírně prošedivělý, ale vypadal zachovale. Četl nějaký ekonomický časopis. Nejspíš nějaký podnikatel, napadlo mě, ale pak jsem si uvědomila, že kdyby to byl podnikatel, asi by nevyužíval MHD.

Zpozoroval mě! Přistiženě jsem ucukla. Ráda lidi pozoruji, ale nesnáším, když oni pozorují mě!

Po chvíli mi to nedalo a opět jsem se na něj podívala. Četl.

Jaký by to s ním asi bylo? Nevím proč, ale vždycky si svou pozorovací oběť představuji v intimních chvílích. I ženy! Pořádně jsem si ho prohlédla. Měl hranatou bradu, modré oči a kdysi zřejmě tmavé vlasy, které v současnosti prostřídala šeď.

 Jak to má asi rád? Má to vůbec ještě rád, nebo dá přednost knedlíkům se zelím? Podívala jsem se na ruce. Měl prstýnek. Hm, tak to bude spíš to zelí…

Sjela jsem pohledem níž. seděl rozkročmo a kalhoty měl v oněch místech dost obtáhlé.

Tak buď jsou mu ty kalhoty malé a nebo je příliš velký. Je to vůbec legrační pozorovat mužské v autobusech a vlacích. Většinou si sednou pořádně zeširoka, čímž se jim v oněch místech látka pořádně napne a zdůrazní tak  jejich mužství. Jakoby tím potvrzovali, jak snadno jsou k mání!

Zase na mě koukal! Pak se na mě usmál…

Tak na to zapomeň! říkala jsem si v duchu a raději otočila hlavu. Kdoví, co se mu honí hlavou. No na druhou stranu jsem se mu ani nedivila. Přistihnout mladou holku očima ve svým rozkroku...

By mě zajímalo, co se mu asi honí hlavou. Možná že by i ty knedlíky oželel…

Na další zastávce přisedla starší žena. Tipovala bych jí tak kolem padesátky. Vůně jejího pronikavého parfému zaplnila celý autobus. Z kabelky vytáhla nějaký dámský časopis a dychtivě v něm listovala. Pak se zastavila na stránce s názvem – Je mi manžel nevěrný?

Přiznávám se, koukala jsem jí nenápadně přes rameno. Vím, že se to nemá, ale chuť byla silnější.

Všimla jsem si s jakou chutí se do článku začetla.

Že by její starej obdělával jinou zahrádku? Nejspíš nějakou mladší a kypřejší. Rašeliniště zřejmě není v kurzu. Vzdychla jsem. Jestli jednou taky takhle dopadnu…

Zase mě pozoroval. Tentokrát s pobaveným výrazem.

Začínal mě štvát. Podívala jsem se mu do očí a sedla si rozkročmo jako on. Hned jsem si připadala rovnoceněji!

Tak co dědku, ještě si troufáš?, bojovala jsem s ním v duchu.

Jeho úsměv se ještě o něco rozšířil. Pak se ke mně naklonil.

- Slečno, když už Vás tolik baví pozorovat, skoro až nestydatě, lidi kolem sebe, zkuste se doma příště zaměřit sama na sebe. Uvidíte, že Vám to prospěje. Máte totiž rozeplý  zip u kalhot. Ale bylo to příjemné cestování, věřte mi!, pošeptal mi do ucha tak, že to slyšela půlka autobusu. Poté se zvedl a vystoupil.

Krve by se ve mně nedořezal! Pomalu jsem sklopila hlavu a ke svému úžasu jsem zjistila, že jsem si nezapomněla jen zapnout zip, ale zapomněla jsem i kalhotky…!!!