Na pozadí všeho        sníh

Apaticky seděl u okna a pozoroval odcházející ženu. Jeho ženu. Neodcházela do práce, na nákup, nebo odvést děti do školky…nic takového. Neodcházela nikam, nebo za někým, ale od někoho. Od něj. V srdci ho mírně píchlo. Jeho pohled klouzal po světě tam za oknem, avšak vždy se vracel k ní. Neplánovaně, ale s železnou pravidelností. Nešlo se tomu vyhnout, strávili spolu příliš mnoho času. Léta plynuly a ve své bačkorovitosti si nikdy nepřipustil, že by si mohla najít jiného. Koš vynášel pravidelně, o děti se občas taky staral, sem tam nakoupil. Jo a jednou za týden připravil báječnou večeři. Byl lepší kuchař, i když ona si to nemyslela. To byla ta její ješitnost. Večeře, odpadky, občas děti, občas nákup – je tohle snad málo?!

Pohledem opět sklouzl na její postavu, která už pomalu mizela za rohem ulice. Co ho zaujalo byly elegantně se z nebe snášející vločky. Lehounce křižovaly oblohu, nikam nespěchaly. Věděly proč to dělají. Nikdo nechce umřít. Ve světě lidí málokdo, ale ve světě vloček nikdo. Vím to, protože je dobře znám. Padaly pomalu, jelikož ihned po dopadu tály. Bylo mu jich líto. Zvláštní, spíš bych čekal, že bude litovat sám sebe. Jako by mě slyšel pomalu sebou trhnul a na chvíli přestal přemýšlet o vločkách. Víc než na chvíli to nešlo, jelikož jeho život byl s nimi spjat až podivným vztahem. Ale to si uvědomil právě až za tu zmiňovanou chvíli.

Ten krátký okamžik nepřemýšlel o ničem. Je to zvláštní a málokdy se to člověku povede, ale občas lze skutečně mít v hlavě absolutní prázdnotu, kdy, těžko říci, zda-li přemýšlíte o ničem, nebo nepřemýšlíte vůbec. Je to jedno, neboť to vyjde na stejno. Pak zaujaly jeho pohled vločky. Najednou pocítil silné „deja vu“. Vzpomněl si, že kdysi dávno seděl přesně takhle u okna a hleděl do prázdnoty. Tehdy ho také obklopovala černočerná tma dnem i nocí. Hleděl z okna a myslel na dceru. Byla mladá, hodně mladá. Seděl tam tehdy úplně stejně jako dnes a čekal, až se s ní rozloučí naposled. A tehdy také začalo sněžit. Sice úplně jinak, než dnes, ale byl to pořád sníh. To jen eskymáci rozlišují přes deset druhů sněhu a každý i jinak označují, tím  pádem pro ně přestává existovat sníh jako takový. Ale pro něj byl sníh pořád jen jeden a jak tak nad tím přemýšlel, tak se mu to zdálo čím dál tím podivnější a podivnější.

Sníh tehdy byl takový ten hodně mokrý a těžký. Vločky byly velké a neurčitého tvaru. Padaly rychle, kdežto dnes…Zahleděl se ven, aby mohl srovnávat, ale nyní už nesněžilo.

Dcera odešla tak dávno a její matka ho opustila dnes. Staré rány se tou novou začali pomalu, ale bolestivě otevírat. Nečekal peklo, myslel si, že už si ho dávno odbyl. Pohodlný manželský život umrtvil jeho smysly natolik, že nebyl schopen rozeznat blížící se nebezpečí v podobě rivalského samce. On byl sice slabší, souboj o ni by téměř jistě nevyhrál, ale kdyby zkusil bojovat, aspoň by si teď vše vyčítal daleko méně. Cítil se jako mnoho jiných podveden životem. Pochybnosti byly nyní jeho jedinou jistotou.

Nebo tehdy, blesklo mu hlavou, když byl malý, stala se mu velmi zvláštní věc. Vracel se ze školy domů. Bylo to asi někdy v první nebo druhé třídě. Teprve nedávno se s rodinou přistěhovali na chladný sever. Přecházel silnici, když právě v tu chvíli začalo sněžit. Ještě nikdy to nezažil a nyní byl fascinován. Nemohl odtrhnout oči z oblohy, kde v tichém krásném tanci souzněly tisíce vloček. Jedna z nich mu přistála na ruce. Zvedl ji blíže k očím, aby si mohl vločku lépe prohlédnout a užasnul, neboť její tvar byl absolutně pravidelný. Přemýšlel nad tím, kdo mohl stvořit takovou dokonalost. A pak zkoumal další. Nenašel mezi nimi ani dvě stejné a všechny byly úžasně symetrické…Pak už si pamatuje jen kvílení brzd a tupý náraz. Probudil se celý rozmlácený až na nemocničním lůžku.

Tehdy mu vločky připadali jako boží výtvor, po tom všem, co si nyní uvědomil, mu spíš přišlo, že jsou dílem satanovým. Vždy, když se v jeho životě stalo něco zlomového, ale jen když to bylo negativní, sněžilo. Začínal ten odporný sníh pomalu nesnášet. Po chvíli se trochu vzpamatoval a řekl si, že sníh byl jen jeho průvodcem špatnými životními událostmi, nic víc, nic míň. Se satanem to mělo pramálo společného. Ale hned vzápětí si opět vzpomněl na tu příhodu z dětství. Tehdy mu sníh přímo způsobil zlo. Ano musel být dílem satanovým. Sníh mohl za to, že strávil měsíc na nemocničním lůžku s rozbolavělými nohami, které jen pracně znovu učil chodit. Sníh mu zničil dětství, jehož podstatnou část strávil v různých rehabilitačních zařízeních. A později se mu vysmíval, když mu nešťastně umřela dcera a nyní se mu už nepokrytě a zhluboka řehtal do obličeje, že nechal odejít svou ženu.

Nyní to pochopil naplno – byl slabochem. Je pravda, že ona mu to často vyčítala, hlavně poslední dobou, ale on si to nikdy moc nepřipouštěl. Nezabýval se tím, protože mu vyhovovalo, jakým způsobem žije a nic na tom nechtěl měnit. Když byl tedy pohodlný se změnit sám, zasáhly události. Teď toho litoval. Slzy mu stékali po tváři a padali dolů na podlahu. Stejným směrem jako vločky. Už s nimi nechtěl mít nic společného, i kdyby se jednalo o takovou drobnost jako směr jejich a jeho pádu. Rozdíl byl v tom, že jejich pád byl výrazem triumfu. Proto si osušil tvář.

Nikdy o tom nepřemýšlel, ale teď mu to připadalo jako přirozené vyústění situace. Neměl dceru, ani manželku. Přátel příliš taky ne, respektive těch opravdu dobrých žádné. Oba rodiče mrtví. Jedináček. Na první pohled jednoznačně rozdané karty. A hra se blížila ke konci.

Vykouknul ven. Mezi mraky probleskovalo slunce, jako by mu chtělo dodat trochu naděje. Nenechal se zmást. Slunce mu sice nikdy neublížilo, pokud nepočítáme párkrát spálená záda, ale teď už nevěřil ničemu a nikomu.

Dal si napouštět plnou vanu horké vody. Zatím se pečlivě oholil. Břitvu pečlivě očistil a položil vedle vany. Koupelna se naplnila párou, přes kterou už nemůžeme vidět co se dělo dál. Ovšem z okna bylo vidět vše. Venku začalo sněžit…