Dělajíc vše k jejich spokojenosti,
ač kolikrát ztrácím svou identitu,
i ten blbej pes se vždy dočká svý kosti.
Jen mě naserou na ruce.
Jsem snad nějaká onuce?
Nepochopen svými myšlenkami, činy,
prostě vším, co jsem myslel jenom v dobrým...
Stejně na mě čuměj, jak kdybych mohl za zločiny,
co sami páchaj druhejm.
Ať už živejm, nebo tuhejm,
je jim to jedno a mě jsou volný oni.
Jen asi oplácet jim začnu stejnou mincí...
A že je co, mám paměť jako sloni.
Ale teď už konec legrace.
Beru toaleťák a honem se dám do práce.
Vždyť těch rukou bylo a ještě bude...