Když mocný Amenhotep III. umíral, odkázal svůj harém svému synovi, následníkovi trůnu, Amenhotepovi IV. Harém čítal mnoho žen, mladých, v letech a starých dam, které v něm již jen dožívaly, chudých a obtloustlých, krásných a škaredých, malých či velkých. Všechny ženy žily ve třech velkých budovách stojících na severní straně paláce. Bylo postaveny z červeného kamene a velice bohatě vyzdobené. V každém pokoji bylo lůžko, malé, ale pohodlné, stolek na líčidla, vonné masti a oleje, stůl a dvě židle. Podlaha byla aspoň z části pokryta kobercem. A pokud zde bydlela žena s dítětem nechyběla kolébka či malinké lůžko pro děcko. Amenhotep si potrpěl na pohodlí svých žen. Ale jakýkoliv tento přepych nebyl srovnatelný s tím, v čem žila hlavní manželka Teje a poté také druhá manželka,  jíž se stala Nefernefruaton.

            Jednoho dne se zašel Amenhotep podívat, jak pokračuje život jeho žen. Hned se kolem něj shlukly děti, chlapci i děvčaty, všem v těle kolovala královská krev, avšak nikdy neopustili harémové zdi. Amenhotep se chvíli těšil s dětma, když kolem něj prosvištěl šíp, těsně kolem jeho hlavy, a zarazil se do terče stojícího pár metrů od krále.

,,Kdo to byl, okamžitě mi toho chlapce přiveďte“ řval Amenhotep a ani ho nenapadlo, že oním lukostřelcem, jež ohrozil jeho královský život, mohla být žena. Za chvilinku stráže přivedly drobounké děvče. Nemohlo ji být více, než 14let. Amenhotep si ji dlouze prohlížel a pak pokračoval hlasem, prozrazujícím potlačovaný smích a naoko hranou zlobu:

,,Nevěděl jsem, že mám syna, jež tak dobře střílí z luku, prozraď mi, chlapče, své jméno.“

,,Odpusť, králi, cožpak jsi nikdy neviděl ženu, že mě považuješ za chlapce? Jsem Taduchepa, dcera chetitského krále, nikoliv tvůj syn.“

,,Skutečně? Tak to přijmi tedy mou omluvu, princezno, avšak tvůj vzhled spíše poukazuje na prince.“

Amenhotep se dobře bavil tím, jak se mu dařilo svými slovy rozzlobit dívku, neboť věděl, že není nic zranitelnějšího, než ženská pýcha. Možná by ji ještě mohla konkurovat mužská, a to si Amenhotep také dobře uvědomoval.

,, Očekávám tě po západu slunce v paláci, neopozdi se, mohla by jsi toho litovat..“

A takhle začala láska, sic krátká, ale opravdová, jež choval Amenhotep k Taduchepě. Ta po svatbě přijala jméno Nefertiti, Kráska přichází.