Traverza

Na chodbě, v posledním patře u nás v domě jsem potřeboval přidělat na zeď poměrně velkou skříňku. Vzal jsem proto asi metrovou traverzu, provrtal jsem ji a snažil se ji šroubama připevnit ke zdit. Pro jednoho - docela těžká práce. Na jednom konci se mi ji už podařilo přišroubovat.
"Ty šrouby jsem tedy mohl koupit o kousek delší. Teď je to jentaktak" pomyslel jsem si a snažil se dostat i druhý šroub do hmoždiny. Stál jsem na židli a pořád ne a ne prostrčit šroub.
"Ještě to na mne spadne", blesklo mi hlavou.
A taky že jo! V tu chvíli se druhý konec uvolnil, traverza se zhoupla a celou vahou na mě spadla a srazila mě ze židle na zem. Až se mi zatmělo před očima - byla to pěkná šlupka. Zůstal jsem ještě chvíli ležet a pak jsem se pomalu zvedl. Naštěstí mě nic nebolelo a mohl jsem se hýbat.
"Tak to tedy ne! A jdu hned pro delší šrouby", zamumlal jsem sám pro sebe.
"To nepůjde." ozvalo se za mnou.
"Proč?", ohlédl jsem se.
"Půjdeš totiž s námi" řekl jeden z těch dvou mužů, co stáli za mnou.
"Vy jste od policie?" zeptal jsem se. Napadlo mě ze je zavolali sousedi, protože jim asi vadilo, jak jsem tu vrtal a rámusil.
"Ne, nejsme - i když k určitým pořádkovým složkám tak trochu patříme." usmál se ten větší.
"Tak jestli nejste policajti, tak s vámi nikam nejdu. Stejně teď musím rychle pro šrouby, než mi zavřou" odvětil jsem.
"Dobře, ale potom půjdete s námi, ano?" ozval se ten menší.
"Ani vás neznám, ale jestli, až se vrátíme, mi pomůžete s tou traverzou, tak bych s vámi jít mohl. Samozřejmě pokud to nebude moc daleko a dlouho mě nezdržíte" odpověděl jsem.
Pořád jsem přemýšlel, odkud je jenom znám. Určitě jsem je nikdy v životě neviděl, přesto mi připadali nějak povědomí.
"Možná je za mnou poslal Petr. To je celý on, někdy za mnou pošle nějaké podivíny a ani před tím nezavolá. Vždyť ani nevím, jak se jmenují." myslel jsem si.
"Já jsem Ben." řekl ten větší.
"A já David." pokračoval ten menší jako by věděli, co jsem si zrovna pomyslel.
"Hmmm, já jsem Ken" povídám.
"Benjamín bývá menší, ale vy jste naopak" usmál jsem se.
Oni se také usmáli a Ben pokčil ramenama: "Tak jdem, ať ti nezavřou."
Sešli jsme dolů po schodech. Zrovna tam dva montéři spravovali čidlo na otevírání dveří. Ani si nás nevšimli.
"To je dost - dva měsíce jim to trvalo" myslel jsem si.
Dveře se samy otevřely.
"Ale spravili to dobře, snad to nějakou dobu vydrží." povídám směrem k Davidovi.
Montéři se zatvářili trochu překvapeně. "No vidíš, teď se to zase bude otevírat samo pořád - Prosím tě, seřiď to, ať sem zejtra zase nemusíme znova." povídá jeden tomu druhému, co se šťoural v elektronice.
Rychle jsme došli až k železářství. Akorát prodavačka zavírala dveře. Snažil jsem se procpat, ale dělala jako že mě nevidí. Stál jsem za skleněnými dveřmi a ukazoval jsem si na hodinky, jako že do šesti hodin zbývají ještě dvě minuty. Prodavačka mě arogantně přehlížela...
Ben a David se na sebe koukli a mně se zdálo, že se trochu usmáli.
"Tak půjdem? Tady už ti asi nic neprodají." povídá David.
"Nojo, vrátíme se a já se zeptám souseda, třeba má delší šrouby." odvětil jsem.
"Ne, já myslel, jestli už půjdeš s námi." ptal se David.
"Tak podívejte, já mám doma traverzu, tu musím dneska přidělat na zeď. Takže jdu domů. A jestli vy chcete, abych pak s vámi někam šel, tak se mnou teď budete muset jít domů." odpověděl jsem nakvašeně.
Už mi to jejich naléhání začínalo docela vadit.
Vrátili jsme se domů. Montéři zrovna skládali nářadí. Dveře se zase samy otevřely a my vešli do domu. Najednou jeden z nich sekl nářadím.
"Vidíš, už to zase blbne. To už je dneska podruhý. Já se na to fakt vyseru. Tyhle čidlový systémy stojej za hovno." povídá.
"No, trochu to blbne, ale ne často." odpověděl ten druhý.
"Ty montéři jsou fakt praštěný." myslel jsem si.
Místo aby byli rádi, že to konečně funguje, tak se jenom rozčilujou a hledají chyby, kde nejsou."
"To víš, myslí si, že to je rozbité." povídá Ben.
Překvapeně jsem vyhrknul: "A jak ty víš, co já si myslím?"
"Nebo jsem blázen a mluvím nahlas?" myslel jsem si a díval jsem se na Bena.
"Nejsi." povídá Ben a zase se tak divně usmál.
Nechtělo se mi nad tím přemýšlet, pospíchal jsem, abych už tu pitomou traverzu měl z krku.
Šel jsem tedy do našeho patra, že cinknu na souseda. Ale jak jsem se blížil, tak se mi zdálo, že tu něco nehraje. A taky že jo.
Někdo, nevím proč, se asi snažil tu traverzu zvednout. Teď ležel na zádech na chodbě a traverza přes něj. Do obličeje jsem mu neviděl, protože měl hlavu mezi zdí a mojí skříňkou.
"To je pěknej malér, někdo si tu hrál a padlo to na něj." blesklo mi hlavou.
"Snad ho to nezabilo! Pojďte mi s tím pomoct, musíme ho vytáhnout!" zařval jsem na Bena s Davidem.
Ani se nepohnuli.
Nemohl jsem čekat než se rozhoupou. Naklonil jsem se přes skřínku a....
...musel jsem potichu počítat do tří.
Díval jsem se totiž do své vlastní tváře.
Najednou mi bylo všechno jasné, montéři, prodavačka. Chvíli jsem zíral a pak jsem se pomalu otočil k oběma mužům.
"Půjdeme?" zeptal se tiše Ben a mírně pokynul hlavou směrem nahoru.
"Ano, jdeme." odpověděl jsem.
Najednou mi bylo jasné, že nechtějí, abych s nimi šel zrovna na půdu.


Ken 11.4.2000