****pokračování****

     Iveta se podívala na lístek. Spálená 15. Aha, tak to bude tato ulice. Vykročila. Vypadalo to tu jako klidná čtvrť. Iveta kráčela po chodníku a míjeli ji zahrady s přepychovými vilkami. Nejednou se závistivě po nějaké z nich ohlédla. Vzdychla. Takhle se jednou mít! Číslo 15 patřilo jednomu z nejkrásnějších domů z ulice. Byl to  nádherný dům, který lemovala neméně krásná zahrada plná cizokrajných stromů. Spoustu z nich viděla Iveta poprvé v životě. Zastavila se. Rozbušilo se jí srdce. Nemá si to hlídání ještě rozmyslet? Chvíli ještě přešlapovala tam a zpět. Až když ji míjel nějaký stařec, který si ji prohlížel jako zločince, se rozhodla. Otevřela branku, která slabě zavrzala. Doufám, že nemají psa!, modlila se. Ale zahrada vypadla opuštěně a tak Iveta vkročila. K domovním dveřím vedl dlážděný chodníček, který protkával anglický trávník. Iveta našlapovala zlehka, jako by měla strach, že její kroky tuto nádheru nějak poškodí. Opodál si všimla malého bazénku, kde nebyla voda, jen nějaké popadané listí. Iveta se natolik zahleděla do zahrady, že si ani nevšimla malého kyblíčku, který se válel uprostřed chodníku. Málem se o něj přerazila. Postavila kyblík pod schody a sama se vydala nahoru. Zůstala stát až před krásnými vyřezávanými dveřmi. Iveta je jen tak pohladila rukou. Byla to opravdu krásná práce. Zazvonila. Domem se rozlehl příjemný zvuk zvonku. To není jak ty hrčáky v paneláku, říkala si v duchu. Chvíli počkala a když nezaznamenala žádnou reakci, zazvonila ještě jednou. Sotva stačila sundat ruku ze zvonku, už se otevřely dveře. Vyšel z nich muž. Nebyl sice nejmladší, jak napovídali sem tam šedivé vlasy, nicméně ho Iveta shledala přitažlivým. Muž si ji změřil pohledem a zeptal se jí co si přeje. Iveta mu sdělila důvod své návštěvy. Muž se zamyslel a poškrábal se na hlavě.

– No, víte, žena teď není doma. Asi na to zapomněla. Iveta byla zklamaná. Tak dlouho se odhodlávala a teď nic. Muž si nejspíš všiml její reakce a tak to vyřešil po svém.

 – Víte co, tak když už to tak dopadlo, tak pojďte zatím dál a já manželce zavolám.

Iveta vešla do domu. Ocitla se ve velké moderně upravené místnosti. Všechno tu bylo perfektně sladěné. Každý kousek nábytku, nebo jen obrázek tu měli své místo. Ten kdo měl na starosti interiér domu musel mít úžasný smysl pro krásu. Iveta nevěděla co ji uchvátilo víc. Ale i přes všechnu tu nádheru se tu cítila nesvá. Nasadila si pantofle, které jí byly nabídnuty a spořádaně pochodovala za majitelem domu. Posadil ji v kuchyni a snažil se jí připravit nějaké občerstvení. Iveta ho pozorovala jak nešikovně chystal obyčejnou kávu. Ani přesně nevěděl ,kde co mají, usoudila Iveta, když sledovala jeho zmatené otvírání skříněk. Bylo zřejmé, že v této části domu se příliš často nezdržuje. Iveta se musela kousat do rtu, aby nevyprskla smíchy, když polil vodou kuchyňskou desku. Něco zaklel a hledal, čím by tu louži utřel. Iveta už mu chtěla nabídnout pomoc, když tu sáhl po nějaké dečce a utřel to s ní. Vidět ho tak jeho žena! Nakonec však před ni kávu postavil a dokonce nezapomněl na cukr. Pak se omluvil a šel zavolat ženě. Iveta zůstala sama. Káva chutnala příšerně hořce.  Udělal ji asi moc silnou. Z malované cukřenky si podala ještě jeden cukr a snažila se vylepšit jeho dílo.

 – Manželka je tu za chvilku, zdržela se u lékaře, oznámil jí majitel domu. Iveta povzdechla. Nechal ji v kuchyni a omluvil se, že má ještě nějakou práci. Neuběhlo ani pár minut a přišla paní Lutterová . Letmo se pozdravila s manželem a přistoupila k Ivetě. Podala ji ruku a představila se. Podle energického stisku ruky Iveta usoudila, že bude rázného charakteru. Poté se jí omluvila a otočila se na manžela.

– Proboha Martine, to jsi nemohl slečnu posadit do obývacího pokoje? Odkdy zveme hosty do kuchyně?, nespokojeně zavrtěla hlavou a dál se věnovala Ivetě. Přemístili se do obývacího pokoje. Paní Lutterová si sedla naproti ní a seznamovala ji s náplní její práce. Teprve teď měla Iveta možnost, pořádně si ji prohlédnout. Ačkoliv jí bylo něco kolem čtyřicítky, stále to byla krásná žena. Její ladné pohyby, perfektně střižené vlasy a velice dobrý vkus ji dělali podstatně mladší. Kéž by i ona jednou tak vypadala. Jenom oči paní Lutterové studily jako led. Měla je pomněnkově modré, jaké si vždycky Iveta přála mít, ale šel z nich neskutečný chlad a respekt. Iveta tušila, že se setkala s opravdovým velitelem této domácnosti. Neměla z toho dobrý pocit. Nakonec se však dohodli. Paní Lutterová  je učitelkou Francouzštiny a vede odpolední kurzy, které trvají vždy od páté do osmé hodiny a to vždy v pondělí a středu. Manžel chodí z práce také čím dál později a proto potřebuje někoho, kdo by se postaral o její dva syny a trochu dohlédl na chod domácnosti. S tím Iveta nepočítala. Raději však nic neříkala, neboť částka, kterou ji paní Lutterová nabídla nebyla rozhodně k zahození.

– Představila bych vám i mé syny, ale právě jsou u mé matky v Třeboni., zakončila hovor paní Lutterová.

Iveta se usmála a chápavě přikývla.

– Kdy by jste mohla nastoupit?

Iveta jí řekla, že to záleží na ní. Třeba hned zítra.

 – To nebude třeba, zavrtěla hlavou. – Synové se vrátí až v pátek.

Na chvíli se zamyslela. Iveta čekala co z ní vypadne.

 – Měla byste čas tento víkend?

Iveta se na ni překvapeně podívala. O víkendech přece nebyla řeč. Paní Lutterová si všimla její reakce.

– Bylo by to pouze vyjímečně a samozřejmě bych vám za víkendy zaplatila o třetinu více, zachraňovala situaci. Víte, já jsem také členkou jedné politické strany a v sobotu máme sezení v Praze a já bych tam ráda jela i s mým manželem. K večeru bychom už byli doma. Jde jen o to odpoledne, zahrnula ji paní Lutterová nesčetnými argumenty. Iveta souhlasila. Snad to zvládne.

– Takže jsme domluveni, podala Ivetě ruku. – Nashledanou v sobotu.

     Ráno se jí vůbec nechtělo vstávat. Byla zvyklá si o víkendu trochu přispat. Babička už byla dávno vzhůru a tak jí nachystala vydatnou snídani. Iveta ji do sebe rychle naházela, až jí z toho bylo těžko. Rozloučila se a spěchala na autobus. Před domem Lutterových se ještě letmo upravila a zazvonila. Přivítala ji sama paní Luterová. V Domě panoval zmatek a shon. Paní Lutterová  měla na sobě světle modrý kostýmek, který ji velice slušel. Ten musel být asi drahý, napadlo v duchu Ivetu. Paní Lutterová ji usadila v obýváku a ujala se organizace. Postavila před Ivetu nějaké čokoládové bonbóny a zákusky, které vypadali vskutku vábně. Lutterovi pobíhali sem a tam a Ivety si moc nevšímali. Zrovna když si vybírala, který ze zákusků první okusí, všimla si, že ode dveří na ni někdo zvědavě pokukuje. Když se však podívala, hlava rychle zmizela. Iveta se usmála. Ze by první seznámení s jejich capartem? Začala dělat, jako že si vůbec ničeho nevšimla. Výsledek se dostavil brzy. Nejprve koutkem oka spatřila malou blonďatou hlavu. Pak se postavička odvážila vstoupit do místnosti. Iveta se na něho podívala a usmála se. Byl to asi pětiletý chlapeček, který měl úplně blonďaté vlasy a sytě modré oči. Byl hodně podobný své matce. Chlapeček tam chvíli nerozhodně postával, ale když viděl, že se na něho Iveta usmála, osmělil se a šel až k ní.

– Ty mě budeš dneska hlídat?, upřel na Ivetu svá zvědavá kukadla. Iveta přikývla.

– Podívej, otevřela Iveta kabelku, - Něco jsem ti přinesla.

Chlapeček se zvědavě podíval a poté ohrnul nos. -  Tyhle já nerad, vrátil jí čokoládové bonbóny.

Iveta pokrčila rameny a uklidila bonbony zpět do kabelky. Chlapeček se mezitím vyškrábal za Ivetou na pohovku.

– Jak se jmenuješ?, zeptal se jí.

- Iveta. A ty?

Na chvíli zaváhal. – Matěj.

 Iveta mu podala ruku jako dospělému.

– Ahoj. Nesměle jí podal ruku.

V tom přišla paní Luterová. – Matěji, nech Ivetu na pokoji a běž si hrát s traktorem, prořízla ticho svým velitelským hlasem. Matěj se ušklíbl, slezl z pohovky a šoural se do svého pokoje. Raději by zůstal tam, ale paní Lutterové se neodmlouvá. A tak si šel povinně hrát s traktorem. Paní Lutterová si přisedla k Ivetě.

– No vidím, že už jste se seznámili.

Iveta přikývla. – Moc milej kluk.

Paní Lutterová se spokojeně usmála. – No, to víte na děti se musí přísně, jinak z nich vyrůstají klacci, co si ničeho neváží. Jako ti od vedle, pokynula hlavou směrem k sousedům. - Nepřejte si vidět, co je to za spratky. To kdyby Matěj dělal to co oni, tak by dostal co proto!

Pak ji seznámila s domácností a zadala jí pár úkolů. Ivetě jenom pořád vrtalo hlavou, že paní Lutterová, tenkrát, když s ní poprvé mluvila po telefonu říkala, že má dva syny. Opatrně se jí na to zeptala. Možná to jenom špatně pochopila. Paní Lutterová se na chvíli odmlčela. Pak si letmo upravila vlasy a pokynula Ivetě, aby šla za ní. Vyšly do druhého poschodí a paní  Lutterová se zastavila před jedním z pokojů. Ještě jednou se na Ivetu podívala a pak otevřela dveře. V pokoji bylo spoustu hraček a uprostřed toho byla ohrádka a v ní asi sedmileté dítě. Sedělo tam jaksi zkrouceně a vůbec celé vypadalo tak nepřirozeně. Již na první pohled bylo zřejmé, že je postižené. Iveta to pochopila. Tímhle se asi paní Lutterová nikde nechlubí.

– Představuji Vám svého druhého syna Marka. Podívala se na Ivetu a vyčkávala co ona na to. Iveta nevěděla co říct. Proboha, proč ji na to neupozornila. Copak ona se zvládne postarat o postižené dítě? Vůbec neví, co takovéhle dítě potřebuje. Paní Lutterová promluvila.

– Lékaři na to tenkrát přišli až jsem byla v pátém měsíci…Nedalo se s tím už nic dělat. Manžel a já jsme z toho velice nešťastní. Obrátila se na Ivetu. V ruce žmoulala kapesník.

– Byla bych Vám velice vděčná, kdybyste se o tom nikde příliš nezmiňovala. – Víte moje a manželovo postavení…Jistě chápete.

Ne, to Iveta nechápala. Mluví se to tady o jejím dítěti, nebo jenom o nadbytečném kusu? Nahlas však nic neřekla. Vysvětlila paní Lutterové, že o tom jak se starat o postižené dítě nemá ani potuchy. Paní Lutterová ji uklidnila a řekla jí, že Marek nepotřebuje žádnou speciální péči. Jídlo pro něj má nachystané. Stačí když ho nakrmí.

 – Jinak o něm vůbec nebudete vědět., uklidňovala ji. Mě se jednalo spíše o Matěje. 

Když za nimi konečně zapráskli dveře, posadila se Iveta v obýváku a myslela na paní Lutterovou. Co je to proboha za ženskou, když takhle mluví o svém dítěti. Přemýšlela, co by dělala na jejím místě ona. Ví, že to není jednoduché, ale co v životě je? Ne, ona by se takhle nikdy nezachovala. Jednou by to bylo její dítě a tak by ho milovala. I když by věděla, že není zrovna dokonalé. Možná právě proto by ho měla o to raději. Šla se na Marečka ještě jednou podívat. Cestou zkontrolovala Matěje. Hrál si ve svém pokoji s traktorem.

 Marečka našla ve stejné poloze jako když tam byli s paní Lutterovou. Nevšímal si jí. Jestli si vůbec něčeho všímal. Hračky kolem něho ležely téměř netknutě. Přistoupila k ohrádce.

 – Marečku, promluvila na něj. Nereagoval. Pohladila ho po vlasech a vzala jednoho z plyšáků.

– Podívej se, to je ale pěkný králíček, že?, vzala jeho ruku a snažila se mu do ní dát plyšáka. Teprve teď se na ni podíval. Iveta si všimla jak je uslintaný. Vzala svůj kapesník a utřela mu pusu. Kolik mu může být?. Umí vůbec mluvit? Iveta nevěděla kde začít. Ještě chvíli mu něco povídala a zdálo se že ji poslouchá. Pak ale musela jít dolů, aby připravila Matějovi svačinu. Snědl ji docela bez problémů. Sice se v tom vrtal, ale nakonec snědl všechno. Iveta z toho měla strach. Vzpomněla si, jak odmítl bonbóny a nabyla tak dojmu, že bude asi pěkně rozmazlený. Když slízal ze stoličky, zavadil o ubrus a tím vylil sklenici s mlékem. Iveta rychle přiskočila, ale už to nezachránila. Mléko se pomalu vsakovalo do zelenkavého ubrusu a zanechávalo na něm bílé mapy. Matěj se na to vytřeštěně koukal a začal natahovat. Iveta nevěděla, co má zachraňovat dřív. Nakonec prvně uklidnila Matěje, že se nic nestalo a že se to vypere. Hlavně ať nebrečí. Pak běžela do koupelny a snažila se ubrus vyprat. Horší to bylo s Marečkem. Jídlo plival zpátky na talíř a Iveta ho nemohla donutit, aby to spolknul. Začínala být zoufalá. Nakonec to do něj jakž takž dostala, ale byla z toho docela vyčerpaná. No, není to legrace. Kolem šesté se měli vrátit Lutterovi, tak rychle umyla nádobí a uklidila roztahané Matějovi hračky z obýváku. Z úklidu ji vyrušil telefon. Volala paní Lutterová. Moc se omlouvala, ale sedánek se poněkud protáhne a tak se vrátí až v neděli ráno.

– To tady budu muset zůstat přes noc?, zeptala se Iveta překvapeně. Dost ji to zaskočilo. Paní Lutterová ji přemlouvala a byla sladká jako med. Samozřejmě ji to dobře zaplatí a tak dále. Stejná písnička jako posledně. Iveta souhlasila. Nic jiného ji taky nezbývalo. Kdyby byla potvora, mohla se na to vykašlat. Paní Lutterová ji ještě sdělila pár potřebných věcí a pak už si musela poradit sama. No, v nejhorším by musela zavolat babičce. Šla se podívat na Marečka. Seděl v přihrádce a něco si žvatlal. Když uviděl Ivetu přestal.

– Tak pojď, řekla mu Iveta a snažila se ho vytáhnout z ohrádky.

– Podíváme se, jestli nepotřebuješ přebalit. Teda, ty jsi těžkej!, vzdychla Iveta a položila ho na dětskou skříňku, jakou měli vždycky lékaři na dětském oddělení v čekárně. Jenomže tamty byly bílé a oškubané častým používáním, kdežto Marečkova byla žlutá s roztomilými obrázky a jako nová. No to jsem zvědavá, říkala si v duchu Iveta. V životě jsem to nedělala. Do pokoje vstoupil Matěj.

- Fůj, to je smrad, chytil se za nos, když Iveta odhalila tajemství, které plínka skrývala.

Iveta se po něm otočila. Teprve teď ho vzala na vědomí.

– Co tady děláš, Matěji? Ty už si nechceš stavět?, snažila se ho zbavit, protože Marečka chtěla přebalit v klidu. Matěj zavrtěl hlavou a přebíral se v Marečkových hračkách.

– Já už jsem to všechno postavil, řekl a sledoval, jak Iveta otírá Marečkovi zadek. – Já ti podám plínku, chceš?, nečekal na odpověď, otevřel malou skříňku a vytáhl z ní balík plenek. Iveta se na něho usmála a pohladila ho po hlavě. Matěj si sedl na židli a důležitě povídal

– To je práce se zmetkem, co? Ivetě ztuhl úsměv na rtech! Dívala se na Matěje a nevěděla co říct. Bylo vidět, že nechápe, proč najednou tak zvážněla. Ivetě to došlo. Tohle není z jeho hlavy. To musel slyšet od své matky. Dostala na ni příšernej vztek! Přistoupila k Matějovi a snažila se mu vysvětlit, co právě udělal a proč se na něj zlobí.

– Matěji, tvůj bratříček je nemocný a proto nemůže běhat jako ostatní děti, hrát si jako ostatní děti, prostě je jiný, ale není to zmetek! Tohle už nikdy přede mnou nevyslovuj, nebo ti dám přes zadek! Musíš ho mít rád takového, jaký je! Matěj začal odmlouvat a natahovat.

– Ale maminka říkala, že takové děti nepotřebují aby je měl někdo rád, protože to stejně nevnímají. Umí prý jen blít a srát!, seskočil ze židle.

– Podívej, vzal jedno ze štěrchátek a než stačila Iveta zakročit, uhodil Marečka prudce do hlavy. – Nic!, zvolal vítězoslavně. – Ani se nepohnul!

Iveta vyskočila vrhla se na Matěje a dala mu na zadek. Matěj se rozeřval, jako by ho snad vraždili.

– Vidíš to?, říkala mu Iveta. – Bolí tě to, co? Jenomže ty se můžeš bránit! Nemysli si, Marečka to taky bolí, jenomže to nemůže dát najevo! Asi Matěje moc nepřesvědčila, protože se ušklíbl a šel si raději stavět. Iveta se musela posadit a uklidnit se. To snad není pravda. Začala paní Lutterovou nenávidět! Určitě si o ní všichni myslí jaká je vzorná matka a přitom…

Až se uklidnila převlékla Marečka do pyžamka a uložila ho spát. Nechala otevřené dveře, aby ho slyšela, kdyby bylo potřeba. Pak zašla za Matějem. Zrovna něco kreslil do skycáku.

– Co to maluješ?, zeptala se Iveta a  sedla si vedle něj. Matěj křečovitě svíral modrou tužku a zuřivě čmáral.

– To je loď a kolem kreslím moře!, vysvětlil jí a nezdálo se, že by byl nějaký uražený za ten výprask. Vypadalo to, že ho to ani moc nesebralo. To je dobře, pomyslela si Iveta. Snad to na mě neřekne. Napadlo ji, jestli to přece jenom nepřehnala. Jejím úkolem je hlídat je a ne se plést paní Lutterové do výchovy. Nedovedla si představit co jí asi paní Lutterová řekne, jestli se jí o tom Matěj zmíní.

– Ohřeju ti večeři, jo? Mamka ti tam nachystala nějaké párky. Máš už hlad?

Matěj se z plna věnoval výplni moře a tak jenom přikývl. Iveta si nebyla jistá, jestli ji vůbec vnímal.

Po večeři se s ním podívala na večerníček  a pak ho pomalu dala spát. Matěj se však nechtěl dát jenom tak odbýt. Iveta mu ještě musela přečíst dvě pohádky, než si byla jistá, že opravdu usnul. Domem najednou zavládl klid. Iveta se rozvalila do pohodlné sedačky, co měli Lutterovi v obýváku a dívala se na film. Byla ráda, že ten den až na  nehodu s ubrusem zvládla.

Musela usnout. Probudili ji až nějaké nepřirozené rány, které se ozývali z druhého patra. Nejprve myslela, že se jí to jenom zdálo, ale hluk nabýval stále větší intenzity. Iveta chvíli seděla a snažila se do zvuku zaposlouchat. Nakonec vstala a vyběhla po schodech nahoru. Rány vycházeli z Marečkova pokoje. Už neváhala. Rychle vběhla do pokoje. Marek ležel v postýlce a hlavou mlátil do šprušlí od postýlky. Ta se pak odrážela ode zdi, proto takové rány. Iveta k němu přiběhla a snažila se ho uklidnit. Držela ho za hlavu, ale když mu ji chtěla položit, začal s ní  zase zuřivě mlátit. Iveta nevěděla co dělat. Všimla si, že už má od těch příšerných ran na hlavě bouli jak hrom. Bože, jak tohle vysvětlí? Snažila se ho vytáhnout z postýlky, ale v tom začal příšerně vřískat, jako by ho snad chtěla zabít. Ivetě bylo do breku.

 – Co to je za příšerný randál?, ozvalo se jí za zády. Matěj. Stal tam rozespalý a v podpaží měl medvídka Pů . Iveta mu řekla, co se děje.

– Matěj mávl rukou. – To on dělá často. Když si ho nebudeš všímat, tak za chvíli přestane, řekl a šel spát.

– Maminka si ho taky nevšímá, fakt, řekl jako by tušil, že se to Ivetě moc nezdá. Trochu ji to uklidnilo. Podívala se na Marka, který si stále ubližoval. Bylo jí ho neskutečně líto, ale nevěděla jak mu pomoci. Třeba má Matěj pravdu, řekla si nakonec. Ostatně když si vzpomněla jak reagoval, když ho chtěla vzít do náručí usoudila, že bude asi opravdu lepší, když ho nechá v klidu. Odešla do obýváku a u otevřeného okna si zapálila. Co když se neuklidní? Co pak? Raději si v telefonním seznamu našla číslo na nějakou specializovanou kliniku pro tyto děti. Dokouřila cigaretu a rány z horního pokoje se neutišily. Spíš naopak. Opět vyběhla do Markova pokoje.

– Ježiši!, zvolala, když viděla jak mu z čela teče krev. Navíc strašně slintal a vypadal, jako by se snad dusil. Už neváhala. Vzala telefon a zavolala doktora. Slíbili jí, že za ní pošlou nějakého specialistu. Těch deset minut, které strávila u Marka, než přijela pohotovost jí připadalo jako hodina.

– Tady má pokoj, ukázala mladému doktorovi. Podíval se na Marka a pak vytáhl z brašny nějaké lahvičky. – Píchnu mu něco na uklidnění. Pak se podíval na Ivetu.

– Proč jste mě nezavolala dřív?, zeptal se přísně. – Víte co se mohlo stát?

Iveta se rozplakala a vysvětlila mu svou situaci. Na to už doktor nic neřekl a dál se věnoval pacientovi. Iveta šla raději dolů a čekala co jí lékař řekne. Zazvonil zvonek. Iveta sebou trhla. Kdo to může být. Bála se, že jsou to Lutterovi. Byl to nesmysl, ti měli přece klíče. Za dveřmi stál mladík, který byl Ivetě nějak povědomý. Až promluvil, věděla odkud ho zná. To byl přece ten mladík, jemuž tenkrát zabrala místo na parkovišti pro zdravotně postižené. Ale co tady dělá?

- Jsem asistent pana doktora a nesu mu ještě nějaké léky o které mě poprosil, řekl tou svou mluvou. Tentokrát se Ivetě zdálo, že mluví líp. Zavedla ho za doktorem.

- Bude lepší, když si ho vezmeme sebou do nemocnice, oznámil Ivetě mladý doktor.

- Nereaguje, tak jak by měl, ani po těch vakcínách co jsem mu dal. Taky má dost vysokou teplotu. Doktor zavřel kufřík.

– Zkrátka nevypadá to moc dobře. Měla byste to co nejdříve vzkázat jeho matce. Poté snesly Marečka do sanitky. Iveta viděla, jak ztěžka dýchá. Někdo ji vzal za rameno.

– Uvidíte, to bude dobré. Pan doktor je kapacita, opravdu., usmál se na ni doktorův asistent. Iveta se na něho vděčně podívala. Pak se zavřeli dveře od sanitky a v ulici opět zavládl klid. Iveta se ještě pokusila zavolat paní Lutterové, ale její telefon byl hluchý. Asi se výborně baví ušklíbla se Iveta. Ještě zkontrolovala Matěje a když zjistila, že spí , šla si taky lehnout.

Předstíraný strach a tvrdý pohled v očích.

- Cože? Marek je v nemocnici?, zvolala vyděšeně paní Lutterová, když přišli a Iveta jim řekla co se stalo. Obrátila se na manžela.

– To je hrozné, doufám, že tou sanitkou probudili půlku ulice!, vztekala se. Iveta se na ni nechápavě podívala. Má dítě v nemocnici a ji nezajímá nic jiného než jestli byla vzhůru jejich ulice. Paní Lutterová si všimla Ivetina pohledu a tak se raději uklidnila.

 – Zajedeš tam, řekla manželovi. Překvapeně se na ni podíval.

 – Snad tam zajedeme oba, ne?, oponoval jí. Paní Lutterová se podívala na Ivetu a poprosila ji, aby šla na chvíli do obýváku, že musí s manželem něco důležitého projednat. Iveta šla. Ale i tak slyšela o čem se spolu baví, protože na sebe ti dva docela zvyšovali hlas.

– Pojedeš tam prostě sám!, řekla důrazně manželovi. Ten se nejspíš snažil něco namítat, protože paní Lutterová začala argumentovat, že nesnáší nemocnice a že ji z toho vždycky rozbolí hlava.

– Navíc, víš moc dobře, kdo je tam primářkou. Já ji nemůžu ani vidět. Od té doby, co se z ní stala paní primářka je důležitá jak kdoví, co!, vykřikla paní Lutterová. 

- Já tu babu nemůžu ani čut! Aby mě tam litovala jakého máme chudáčka a jak to s ním máme těžké! Paní Lutterová se vztekala. – No to snad není pravda!, řekl jí manžel. Máš dítě v nemocnici a tebe zajímá jenom nějaká  ženská.

– Dítě?, řekla posměšně paní Lutterová. – Myslíš ten pytel se kterým se už sedm let vláčím?!, vykřikla zoufale. Padla facka.

Pak byl chvíli klid. Iveta seděla v obýváku a ani nedutala. Za chvíli práskly dveře a do pokoje vlítla paní Lutterová. Levou tvář měla rudou. Nasupeně si ze skříňky vzala nějaké tablety a roztřesenou rukou si je nasypala do dlaně. Úplně zapomněla na Ivetinu přítomnost. Iveta mírně zakašlala. Paní Lutterová se na ni otočila.

 – Vy jste ještě tady?, zeptala se jí neomaleně.

- Říkala jste abych tu na Vás počkala, bránila se. Paní Lutterová spolkla prášek a přikývla.

– Ano, máte pravdu, promiňte, ale je toho na mě trochu moc. Pak někam odskočila a vrátila se s penězi v ruce. Podala je Ivetě.

 – Dnes už Vás nebudu potřebovat, děkuji. Zítra se Vám ozvu. Poté vyprovodila Ivetu za dveře.