Jak snadné je žít

    Tak a ještě jeden schod. Iveta vzdychla a nabrala poslední síly. Špičkou boty šmátrala po hraně schodu a až si byla jistá, nakročila. Ta skříňka je tak proklatě těžká! Kdyby nebyla paličatá, mohla říct Radkovi. Ztěžka položila skříňku na zem a prohla se v zádech. Cítila každý sval. Z bytu vyšla babička.

- Ivetko, já jsem ti říkala, že to nemáš tahat sama. Vždyť se strháš!, lamentovala.

Iveta mávla rukou. Zvládla už horší věci. Teď by si nejraději zapálila, ale ven se jí nechtělo. Do toho mrazu? Br! Věděla, že teď má útrum. Babička nesnáší kouř. A když  chce u ní bydlet, bude se muset přizpůsobit jejím pravidlům. Na chvíli zaváhala, jestli udělala dobře. Babička je sice fajn, ale taky je to starší soba, co má ráda klid a je zvyklá na určitý řád. Ale co, stejně jí nic jiného nezbývá. Bude tady mít větší klid než doma. Tam se vrátit nechtěla. Matka by jí neustále připomínala, že ji před Radkem varovala. A na to opravdu neměla náladu. Zvlášť, když měla pravdu.  Radek je opravdu prevít. Dál už to s ním snášet nemohla. Tak se rozhodla odejít. Jsou to teprve dva dny. Přes všechno to lítání zatím ani neměla čas si to, že je zase sama, připustit. Ovšem teď už má téměř všechno odstěhované a myšlenka, co bude dál, se začala hlásit o slovo. Hlodala ji v hlavě jako červ. Iveta zvedla skříňku a přemístila ji do zadního pokoje, který pro ni babička vyklidila.  Byla to velká místnost, která kdysi sloužila jako krejčovství. Babička byla švadlena a šila lidem na zakázku. Ale teď už je stará a špatně vidí. Proto nabídla pokoj své vnučce. Naštěstí to byla velká místnost. Jinak by Iveta ani nevěděla, co udělat s nábytkem, který si za ta léta strávená s Radkem,  pořídila.

 Tak a je to, řekla si v duchu Iveta, když donesla poslední kus nábytku. Sedla si na pohovku a přemýšlela, jak to všechno uspořádat. Věděla, že ji čeká ještě dost práce. Jenom ta okna by potřebovala natřít. O tohle se vždycky staral Radek. Teď je na všechno sama. Vzdychla.

 - Co vzdycháš?, řekla babička. Iveta ji vůbec neslyšela přicházet.

 - Taková mladá holka a vzdychá jako by jí bylo šedesát. Tady jsem ti udělala čaj. Mátovej. Kam ho mám postavit?, zeptala se a marně se rozhlížela po pokoji, který byl zaskládaný nábytkem. Á bylinky, napadlo v duchu Ivetu. Jako by se tím dalo všechno vyléčit. Ale milá babičko zlomené srdce bylinkovým čajem nespravíš. Neřekla však nic a jen se usmála. Udělala místo na  peřináči. Věděla, že to babička myslí dobře.

 - A co teď budeš dělat Ivetko? Iveta pokrčila rameny. Sama neví. Babička se na ni starostlivě podívala. - Je ti smutno, že? Ale to se časem spraví, uvidíš. Najdeš si jiného chlapce a na Radka zapomeneš. Stejně asi za moc nestál, když dovolil abys..., nevěděla jak dál. Iveta ji v duchu pomáhala. No, jen to řekni. Abys šla na potrat. Babička to však vyslovit nemohla. Pro ni to bylo příliš nepochopitelné. Ivetě se nahrnuly slzy do očí. Vzpomněla si, jakou měla radost, když jí tu zprávu doktorka sdělila. Myslela, že Radek bude mít taky radost. Myslela, že když se tak hezky chová k ostatním dětem, že svým bude nadšený.  Připravila mu báječnou večeři a tak strašně se těšila až mu to sdělí.

 - Dítě?, řekl jenom. - Ty budeš mít dítě? Pak znechuceně odložil příbor a podíval se na Ivetu. Začaly výčitky a vysvětlování, že dítě si teď nemohou dovolit a že on je nechce. Později snad, ale teď to nepřipadalo v úvahu. Pod Ivetou jako by se tenkrát podlomila zem. Nakonec udělala, co Radek chtěl. Ani za ní nepřišel do nemocnice. Doma ji sice čekal s kytkou, ale Iveta to nevnímala. Dodnes když potká těhotnou ženu, nahrnou se jí slzy do očí. Teď ví, že to neměla dělat. Tisíckrát si to vyčítala. Iveta si utřela oči a  raději začala s úklidem. K večeru už to v pokoji vypadalo docela obytně. Babička ji udělala večeři a pak se společně dívali na televizi. Vyrušil je telefon. Volala Ivetina matka. Chtěla aby si to Iveta ještě rozmyslela, že u nich je přece místa dost a navíc tam má svůj pokoj. Iveta poděkovala, jak se na slušně vychovanou dceru sluší, ale nabídku odmítla. Zdůvodnila to tak, že tady alespoň nebude babička sama. Ostatně bude za nimi jezdit na návštěvu, tak co.  Dosedla zpátk y na pohovku a sledovala babičku, jak dychtivě sleduje děj seriálu. Musela se pousmát. Jestli takhle taky jednou dopadnu.... Chvíli se ještě s babičkou dívala, ale po chvíli to vzdala a šla raději spát.

- Iveto!, zavolal na ni někdo přes půl ulice. Přehodila si tašky do druhé ruky a otočila se po hlase. Z dálky na ni mávala nějaká holka. To bude asi Andrea, pokusila se zaměřit na postavu . Teprve když se k ní dívka přiblížila, byla si jistá.

 - Ahoj, pozdravila ji. Andrea nemohla nabrat dech, jak utíkala.

 - Teda ty mi dáváš zabrat. Já na tebe půl hodiny hulákám a ty nic!

No jo, to bude tou čepicí., pomyslela si Iveta.  Babička ji tu čepici na poslední chvíli vnutila. Prý se bude hodit. Je tam zima. Měla pravdu. Uši sice omrzlé nemá, ale zase nic neslyší.

 - Kde se tady bereš?, zeptala se jí Andrea a vzala ji jednu z tašek. Iveta se tomu sice bránila, ale marně.

 - Já teď bydlím u babičky., vysvětlila jí.

 Andrea se na ni překvapeně podívala, ale nic neříkala. Iveta ji za to byla vděčná. Neměla chuť o tom mluvit.  Ani s ní, která byla svého času její velmi dobrá přítelkyně. Andrea ji doprovodila k domovu a domluvili se spolu na večer. Iveta byla docela ráda. Lepší, než večer s babičkou u televize.

 - Byl tady Radek, oznámila ji babička když uklízela nákup z tašky.

Hrklo v ní. Snažila se zůstat klidná. - Co chtěl?, zeptala se jakoby nic a rovnala nákup na stůl.  Babička přinesla z vedlejšího pokoje nějakou krabici.

 - Nic, jen ti přinesl ještě nějaké věci. Prý jsi je tam zapomněla. Podala krabici Ivetě. Ta ji jen ledabyle prohrábla rukou a přikývla. Nějaké společné fotky, hrnky a pár serepetiček, co ani neměla v úmyslu odnášet. Radek dělá asi pořádek. Nejspíš maže všechny Ivetiny stopy. Odnesla krabici do svého pokoje a kopla ji pod postel. Pak vzala krabičku cigaret a mráz nemráz si šla zapálit. To ji uklidnilo.  Pozorovala lidi kolem. Všichni byli zachumlaní až po uši. Jen ty červené zmrzlé nosy trčely směšně ven.  Iveta tam stála jen ve svetříku. Dívali se na ni jako na blázna. Raději se sbalila a odešla domů. Když se vrátila, nákup byl už sklizený. Babička se raději na nic neptala a nachystala jí horkou polévku.  Neměla hlad. Seděla v kuchyni a snažila se do sebe vpravit hustou zelňačku. Co teď asi Radek dělá?

 - Ty se v tom teda vrtáš, kárala ji babička.  Vždyť už to musíš mít studený!

Iveta odstrčila talíř. - Já už nebudu.

 – Prosím tě, vždyť jsi nic nesnědla!

Iveta se na ni soucitně podívala a babička jenom zavrtěla hlavou.

 - No jak myslíš, řekla, když odnášela talíř. - Až budeš mít žaludeční vředy, tak si vzpomeneš!

 Iveta se zasmála. Žaludečními vředy je totiž strašila již řadu let.

Odpoledne si  zajela do knihovny. Hlavu měla plnou Radka a proto si ani nevšimla, že na křižovatce projela na červenou. Až pískající brzdy protijedoucího vozu ji vzpamatovaly. Řidič si poklepal na hlavu. Raději rychle zmizela. Při vstupu do knihovny nasála tu typickou vůni knih, kterou přímo zbožňovala. Moc se to tady nezměnilo, napadlo ji. Rukou přejela vyřezáváné zábradlí. Jednou si tu zadřela třísku. To už je hodně dávno. Babička jí tenkrát nadala, že nemá na všechno sahat. Musela se pousmát. Procházela mezi regály a stále nemohla najít nic, co by ji zaujalo. Polovinu knih už stejně zná. Radek jí říkal knihomol. On sám nečetl vůbec. Jeho spíš zajímaly počítačové hry a tak podobně. To zase nezajímalo ji.

Nakonec si vybrala jeden dobrodružný román a šla se zaregistrovat. Venku začalo drobně sněžit. Iveta rychle přeběhla k autu. Jaké však pro ni bylo překvapení, když zjistila, že přímo za jejím vozem parkuje nějaké auto a tím jí zablokoval výjezdovou cestu.

- No to snad není možný, začala se rozhlížet kolem. - Tak blbě by snad nezaparkovala ani ženská! Co teď budu dělat? Nikde nikdo. Začala jí být zima. Vyjela si jen tak nalehko. Po deseti minutách se objevil jakýsi mladík a šel k autu. Iveta se do něho pustila.

- Prosím Vás jak to parkujete? Já tady teď kvůli Vám tvrdnu nejmíň deset minut! Byla rozčilená. - Vy jste se snad úplně zbláznil!

 Mladík si Ivetu změřil pohledem. Vůbec se jí to nelíbilo.

 - Nevejrejte tak na mě a raději s tím krámem odjeďte. Já jsem promrzlá na kost! Mladík začal něco nesrozumitelně mluvit. To ji trochu zarazilo.

- Co prosím?, zeptala se proto ještě jednou.

Mladík se to pokusil zopakovat. Nakonec ukázal na značku, která stála před Ivetiným vozem - VYHRAZENO ZTP.  Začalo jí svítat. Ten kluk byl postižený a ona mu svým vozem zabrala jeho místo. Proboha, jak to mohla přehlédnout! Takový trapas! A jak na něho byla sprostá! Začala se mu omlouvat. Mladík jen mávl rukou usmál se a odjel. Iveta dosedla ztěžka do vozu. Chytila se volantu a položila na něj hlavu. Ach jo, dneska jedna bota za druhou. Ještěže už jdu zítra do práce.

 Cesta domů již proběhla v poklidu. Zalezla si do postele a začala číst. Probudila se až za dvě hodiny, s pusou přilepenou na šesté straně. Proboha, tak to s jí už dlouho nestalo, aby usnula u knížky. To je z toho, že v noci nemůže spát. Pořád se převaluje a ne a ne zabrat. Možná je to tím novým prostředím, uklidňovala se v duchu. Uvnitř však cítila, že je to všechno jinak. Vstala z postele. Po chvíli zjistila, že je doma sama. Babička šla asi na čaj k Paní Tiché. Té bábě je snad sto let. Ještě jako malá si pamatuje, že k ní babička vždycky chodila. Ivetě připadala divná. Jednou ji babička vzala sebou. Pamatuje si, že paní Tichá pořád zamykala všechny pokoje. I ten pokoj ve kterém měla návštěvu. Všude po zdech visely malé čarodějnice. Fuj, ještě teď když si na to Iveta vzpomene se celá otřese. Iveta využila toho, že není babička doma a tajně si v kuchyni zapálila.

Večer s Andreou byl vskutku zajímavý. Nebyly totiž samy. Andrea sebou vzala svého přítele. Dušan je totiž strašně žárlivý a samotnou ji nikam nechtěl pouštět, stěžovala si, když zůstaly na chvíli samy, Andrea. Iveta byla zklamaná. Myslela si, že si spolu popovídají trochu důvěrněji. Teď to samozřejmě nešlo. Navíc jí byl Dušan protivný. Měl na Andreu pořád nějaké narážky a myslel si, bůh ví jak tím Ivetu nebaví. Taky měl občas k Ivetě takové lechtivé poznámky. Kdyby tam s ním byla sama, tak by mu řekla něco od srdce. Ale před Andreou nechtěla. Viděla na ní, že ji samotnou mrzí, jak se k ní Dušan chová. S přibývajícím množstvím alkoholu byl Dušan čím dál víc dotěrnější. Iveta už na něho začínala být nepříjemná. Ale to ho vůbec neodradilo. Spíš naopak. Když pak řekl Andrei, že se na Ivetu ani nemůže dívat, protože ho strašně vzrušuje, pochopila Iveta z jejího výrazu, že tentokrát chlapec trochu přestřelil. S napjetím čekala, co Andrea udělá. Ta si však zachovala klidnou hlavu a změřila si ho opovržlivým pohledem.

 - Vážně? Ironicky se na něho usmála a pokračovala. - Tak na ni radši  moc nemluv, protože ty tvoje keci ji evidentně nudí.

 Iveta vyprskla smíchy. To opravdu nečekala. Poprvé za ten večer uviděla Dušana v rozpacích. Najednou mu došla slova. Po chvíli se omluvil a někam se vytratil. Vrátil se až po půl hodině mírný jako beránek. Za tu dobu co spolu byly sami se snažili sdělit si toho co nejvíce. . Iveta zjistila, že Andrea s Dušanem mají dva měsíce před svatbou. Ivetu to trochu zarazilo a nemohla si proto odpustiti otázku, jestli si to Andrea dobře rozmyslela. - Já vím, co si myslíš, řekla Andrea. - Ale on takovej pořád není., omlouvala ho.

 Iveta jí do toho víc nemluvila. Věděla, že to není její věc.  Ostatně ona má co mluvit, když dokázala s někým jako je Radek strávit osm let života.  Na to každý musí přijít sám. Iveta zůstala na chvíli u stolu jenom s Dušanem, protože Andrea si odskočila. Měla z toho trochu strach, ale Dušan se už raději ani moc neprojevoval. Nakonec Iveta zjistila, že když se nesnaží o humor, dá se s ním docela dobře povídat.Uprostřed hovoru se Dušan náhle odmlčel a upřel zrak směrem k baru. Iveta se otočila, neboť jí zajímalo, co Dušana tak vyvedlo z míry. Pochopila. Andrea stála u baru s nějakým mladíkem a vesele se o něčem bavili. Iveta se podívala zpět na Dušana.  Sledoval je jako ostříž. Po chvilce se Andrea vrátila a on se do ní pustil. Začali se hádat. Andrei to bylo před Ivetou nepříjemné, tak se snažila Dušana uklidnit. Prosila ho aby si to nechali na doma a nebavili tím půlku hospody. Neposlouchal ji. Nakonec se spolu přestali úplně bavit. Iveta se dívala z jednoho na druhého a pochopila, že dnešní večer svým způsobem skončil. Zvedla se.

 - No nic, já už půjdu, řekla a začala se oblékat. Andrea ji prosila ať ještě zůstane. Iveta ji chápala. Nechtěla tam zůstat s tím kakabusem sama. Iveta se omluvila, že ráno vstává do práce. Andrea ji vyprovodila a  omlouvala se za zkažený večer. 

V práci na ni čekala hromada nevyřízených věcí. Za ten týden, co si vzala dovolenou, za ni nikdo nic neudělal. Myslela, že alespoň paní Koutná vyřídí nějakou poštu. Ta se však tvářila nevšímavě. Dala jí jasně najevo, že se jí její povinnosti naprosto netýkají. Iveta vzdychla a šla si nejprve udělat kafe. Věděla , že tu dneska bude muset zůstat déle. Byla nadšením bez sebe. Kolem poledne už měla tu největší hromadu zpracovanou a tak si zašla na oběd. Cestou se stavila na záchodě. Už chtěla vyjít z kabinky, když tu uslyšela paní Koutnou, jak si bere její jméno do úst. Věděla, že je neslušné poslouchat cizí hovory, ale nemohla se ubránit.

- Já nevím, co si ta holka vůbec myslí?., stěžovala si Koutná nějaké ženské. - Ona se jde na týden někam flákat a myslí si, že to tady za ni snad oddřu. A pak se na mě dívá tím svým vražedným pohledem, jako bych snad já něco zameškala. Ta druhá kvočna jí nadšeně přizvukovala.

Iveta zlostně svírala kliku dveří. Měla chuť tam vtrhnout, ale nakonec si to rozmyslela. Ničemu by tím nepomohla a  ještě by si uškodila.  Po chvíli přestala téct voda, zapráskly dveře a místností se rozlehlo ticho. Vypadalo to, že jsou pryč. Iveta opatrně vylezla. Chuť na oběd ji úplně přešel. Tak to byla síla. Zbytek pracovního dne si Iveta raději ani nikoho nevšímala. Ženský se tam pořád něčemu chichotaly až ji to znervózňovalo. Jindy by se třeba i připojila, ale po tom co slyšela na záchodě, na jejich řeči neměla vůbec náladu. A  to se těšila do práce.

 Domů šla naprosto vyčerpaná. Hlava ji bolela jako čert.  V autobusu potkala svého bývalého spolužáka. Taky už patřil k těm co do toho práskli a pořídili si rodinu. Iveta mu v duchu záviděla. Teď přijde domů a  děti a manželka ho radostně přivítají, pak si  spolu budou povídat jak se celý den měli... A kdo čeká na ni? Možná babička s teplou polévkou. Iveta se tak zamyslela, že málem přejela.

Babička nebyla kupodivu doma.  Šla jsem na hřbitov. Jídlo máš na sporáku., vyčetla Iveta z lístku, který našla v kuchyni na stole. Poté se šla podívat, jaké že tajemství skrývá malý hnědý kastrůlek.. Jídlo vypadalo vskutku  vábně. Však taky babička je vyhlášená kuchařka. Kéž by ona taky jednou uměla takhle vařit. Jenomže Ivetu to nebavilo. Občas si sama nějaké to jídlo uklohní, ale to jenom v případě, že jí nic jiného nezbývá. Ne, vaření a vysávání ze srdce nenávidí. Kolikrát se její matka snažila naučit ji vařit, ale nakonec to stejně dopadlo, tak že se Iveta nenápadně vytratila a nechala ji v tom samotnou. Dokud nezačala žít s Radkem, neuměla si sama udělat ani čaj. Kvůli Radkovi se však nejednou do vaření přemluvila. Vzpomněla si jak jednou připravila výbornou večeři, na stůl dala svíčky a čekala na Radka až se vrátí z práce. Přišel až kolem druhé ráno a našel Ivetu, jak spí u prostřeného stolu. Sám byl nalitý jak žok. Ani nemohl chodit. Nakonec se vyblil kousek od stolu a ona to po něm pak uklízela. Tenkrát probrečela celou noc.

Zašramotil klíč v zámku. Babička se vrátila.

 - Tak co Ivetko? Jak bylo v práci? A chutnalo ti jídlo?.

 Iveta ukázala na prázdný kastrůlek. - To víš, že jo. Bylo to skvělý, ale to ty přece víš.

Babička se jenom rozzářila. Vždycky ji strašně potěšilo, když dětem chutnalo.

Odpověď na otázku jak bylo v práci raději Iveta zamluvila. Neměla chuť o tom mluvit. Babička se převlékla do domácího obleku a začala uklízet v kuchyni. To Iveta nechápe. Ona by si nejdřív  musela na chvíli sednout a dát si kafe. Přemýšlela, jestli vůbec někdy viděla babičku odpočívat, kromě večera u televize. Nemohla si vzpomenout.

- Dneska ti volala mamka, vzpomněla si babička a skládala nádobí do dřezu. - Chtěla abys šla s nimi v sobotu do divadla, na nějakou hru. Zamyslela se. - Jak se to jenom jmenovalo?

 Ať se to jmenuje jak chce Iveta nepůjde. Řekla to babičce.

 - A proč ne? Co tady budeš o víkendu dělat?

 Vida, na to Iveta nepomyslela. Co vlastně bude dělat o víkendech? Jít někam s Andreou už nemůže, protože to by musel jít i Dušan. A nikoho jiného tu už snad ani nezná.

- Tak vidíš, řekla vítězně babička, když spatřila Ivetin výraz.

 - Ale babi, mě se fakt nechce.

Babička pokrčila rameny. - Dobře, ale mamce to řekneš sama!

Iveta protáhla obličej. - No jo.

Večer když usínala přemýšlela o tom, že si do pokoje z uspořených peněz koupí vlastní televizi s videem. Alespoň se nebude muset dívat s babičkou na ty praštěný seriály. A zabila by tím i volný čas o víkendech. Byla rozhodnutá. Zítra si obejde obchody. Docela se začala těšit, protože nakupování milovala.

O pár dní později se její pokoj zahltil krabicemi a různými kabely od televize a videa. Uprostřed toho seděla Iveta a v ruce držela návod. Nevěděla kde začít. Občas vzala do ruky nějakou část kabelu a porovnávala ji s obrázkem v návodu. Nakonec to vzdala. Tohle sama asi nezvládne.

Když ten nepořádek spatřila babička, spráskla ruce.

 - Teda Iveto, to si uklidíš!

 Dala oči v sloup. - To víš, že si to uklidím. Možná to uklidím všechno zpátky do krabice a odnesu to zpět do obchodu! Tohle asi sama nezapojím!, řekla vztekle a demonstrativně odhodila návod. Babička začala skládat krabice do sebe.

 - A co kdybys řekla Milanovi, napadlo ji.

 Iveta se na ni nechápavě podívala. - Jakýmu Milanovi?

 - No tomu....jak on se jenom jmenuje? Hledala pomoc u Ivety. Ta na ni však jenom nechápavě hleděla. - No ten tvůj kamarád, co bydlí vedle ve vchodě.

Konečně si Iveta vzpomněla. - Myslíš Milana Kapouna?

Babička přikývla. To není špatný nápad. Jenom aby byl doma.

 U Milanových dveří Iveta zaváhala. Přece jenom se už dost dlouhou dobu neviděli. Najednou jí to jako dobrý nápad nepřišlo.

- Hledáte někoho, ozvalo se jí za zády. Otočila se. Kluk naproti ní se usmál.

 - No ne, Iveta. Kde se tady bereš?

Iveta se na něho taky usmála. Za ta léta co se neviděli docela zmužněl. - No, já jdu vlastně za tebou.

Milan se začal vyzouvat. - Tak pojď dál.

Iveta zavrtěla hlavou. - Já bych spíš potřebovala, abys šel ty ke mě.

Milan se na ni překvapeně podíval. Iveta zčervenala a rychle mu řekla svůj problém aby si snad nemyslel něco jiného. Skoro to vypadalo, že je zklamaný.

- No vidíš! A já si  myslel, že mě zveš na rande.

Iveta se zasmála. - Ty ses snad vůbec nezměnil.

Milan na ni mrkl. - Spíš bych čekal, že ti s tím pomůže tvůj...řekněme manžel?, sondoval situaci.

Iveta jenom mávla rukou. Pochopil to.

- A co ty? Nečeká tě třeba doma žena s večeří?, rýpla si do něho pro změnu ona.

 Milan povzdechl. Žena zrovna ne, ale večer mám domluvenou schůzku se svou přítelkyní. Iveta byla trochu zklamaná. Ale to se dalo čekat.

- Tak to já tě nebudu zdržovat mými problémy. Milan se na ni nechápavě podíval.

- Prosím tě, co blbneš? Jaký zdržování? Vždyť to je otázka chvilky.

Měl pravdu. Za chvíli se Iveta kochala nádherným obrazem v televizi. S videem ji samozřejmě taky pomohl. Do toho všeho pořád chodila babička aby pohostila návštěvu.

- Tak a je to, řekl Milan ,  když zapojil poslední šňůru.

 Iveta byla nadšená. - Dáš si sklenku něčeho?, nabídla mu.  Souhlasil.

 Jenomže z jedné sklenky byly najednou dvě a pak už  to ani nepočítali. Vzpomínali na starý časy a náramně se bavili. Zrovna když probírali pátou třídu, se najednou Milan podíval na hodinky. Málem by zapomněl na večerní schůzku. Iveta posmutněla. Po dlouhé době se zase cítila celkem fajn. Ale nic neříkala.

 – Tak já tě vyprovodím,  začala uklízet skleničky.

 Milan se na chvíli zamyslel a odložil bundu. – Víš co, takový shledání by se mělo zapít pořádně, mrkl na Ivetu. Potom vzal telefon a odešel do předsíně. Iveta mezitím trochu vyvětrala a dala pokoj do pořádku. Milan se vrátil s vítězným úsměvem. Iveta se pousmála. Byla ráda, že tu Milan zůstal. Nemohla si pomoct, ale líbil se jí čím dál víc. Ten jeho upřímný úsměv a mužné tělo ji nenechávalo chladnou. Po chvíli museli otevřít novou láhev. Ještěže babička  vlastní takovou zásobu, napadlo Ivetu když se vkrádala k babičce do spíže. Prázdné místo po láhvi  nahradila marmeládou a babička na nic nepřijde. Stejně ani pořádně neví kolik jich tam bylo. Sama víno nepije. Nosili jí ho její bývalé zákaznice, kterým ještě sem tam něco poupraví, nebo přešije.

 – Sláva jehlám a nitím, zavelela, když rozdělala víno. Milan se na ni nechápavě podíval. Když mu Iveta vysvětlila podrobnosti, oblažil ji úsměvem. Druhé víno zmizelo do poloviny a Milan si sundal svetr.

– Je tu nějaký vedro, konstatoval a odhodil ho na postel. Natáhl ruku dozadu a z pod krátkého rukávu se mu na levé paži objevilo malé tetováni. Iveta k němu přistoupila a uchopila ho za ruku. Milan se na ni překvapeně podíval. Když pochopil o co jí jde, chtěl ruku schovat, ale Iveta ho nepustila.

 – Copak to tady máš?

 Milan mávl rukou. – Ále, to byla jen taková mladistvá nerozvážnost. To už je dávno. Poznala, že zrozpačitěl. Přisedla si k němu blíž, ale ruku mu už nepustila. Všiml si jak jí víno rozzářilo oči. Pak se k němu naklonila a políbila ho. Nevěděla co to do ní vjelo, ale víno v hlavě, její nedávný rozchod a samota vykonali své. Když zjistila, že ji Milan polibky opětuje, byla si jistá, že je na tom stejně jako ona. Za chvíli začalo pokojem lítat jejich ošacení. Skončili v na koberci , kde se spolu vášnivě milovali. Bláznili spolu až dlouho do rána. Nakonec vyčerpáním usnuli.

Ivetu vzbudilo až podivné šramocení. Otevřela pomalu oči a spatřila Milana jak se potichu obléká.

– Ježíš, já jsem usnula, že?, začala se omlouvat. Milan se na ni usmál a řekl, že se nic neděje.

– Měl bych už asi jít, řekl a posadil se vedle Ivety.

Kývla hlavou. –Vyprovodím tě.

Poté se zvedla z postele a potichu aby nevzbudili babičku, ho dovedla ke dveřím. Všimla si, že jí chtěl Milan ještě něco říct. Zadržela ho.

– Já vím, řekla jenom a pak zavřela dveře.

Iveta měla v práci krátkou přestávku a tak  vytáhla z kabelky noviny a začala si pročítat rubriku brigády.  Tento nápad jí proběhl hlavou o víkendu, když se příšerně nudila. A nějaká ta koruna navíc by vůbec neškodila. Popravdě řečeno ji ten nápad vnukla babička, když si Iveta stěžovala na svou finanční situaci.

– Tak si najdi na víkend nějakou brigádu, navrhla jí. Iveta se netvářila zrovna nadšeně.

– Na víkend? Vždyť jsou to jediný dny mého volna!

Babička spráskla ruce a řekla jí, že pečení holuby do huby nelítají a že ona v jejím věku žádné volno ani neznala. Tak to už  Iveta slyšela několikrát. Sem ten hovor zrovna přivést nechtěla. Ale babička se dostala do ráže a tak si Iveta její příběh, který slyšela snad stokrát, vyslechla i po sto prvé. Iveta nevnímala její už tak dlouhou řeč, ale zaujaly ji babiččiny hbité ruce, když zaplétala vánočku. Ráda ji pozorovala.

 – Posloucháš mě Iveto?, vytrhla ji babička z přemýšlení. Přistiženě se na ni podívala.

– Ptala jsem se tě, kdy včera Milan vůbec odešel?

 Á jé! Výslech. Pokrčila rameny. – Ani nevím.

Babička odložila vánočku  a dala si ruce v bok.

- Ty Ivetko, nemyslíš, že se to nehodí, abys tu měla pánskou návštěvu až do rána? Navíc, když Milan má děvče! Prosím tě, co jste tam tak dlouho dělali?, zahrnula ji spoustou otázek.

 – No, coby? Povídali jsme si. Vždyť jsme se neviděli řadu let.

Babička se na ni káravě podívala a odešla pro něco do spíže. Iveta ji slyšela jak si cestou pro sebe povídala, že to jejich povídání slyšela a že by se měli oba stydět!

– Ale babi, řekla smířlivě Iveta a pomohla jí vzít marmelády. – My jsme si vážně jenom povídali.

Babička jenom mávla rukou. Iveta poznala, že se zlobí a tak raději kapitulovala do svého pokoje.

Do kanceláře vstoupila jedna z kolegyň. Iveta chtěla noviny schovat, ale nestihla to včas. Paní Zábranská se na ni jen zpytavě podívala, ale nic neřekla. Byla to taková tichá myš. Nikdy se nijak neprojevovala. Ještěže to byla ona, napadlo Ivetu. Kdyby to viděla Koutná, zahrnula by ji spoustou dotěrných otázek. Jeden inzerát tam však Ivetu docela zaujal. Bylo to hlídání dětí. Opsala si číslo a rozhodla se, že tam zavolá odpoledne. To už je v kanceláři daleko větší klid, protože půlka ženských je v trapu.

     Odpoledne se Ivetě stala taková zvláštní věc. Zavolala si na ten inzerát. Telefon zvedla podle hlasu docela sympatická paní. Domluvili se na zítřek odpoledne. Ivetu napadlo, že by měla něco přinést dětem. Tak se šla podívat do města po něčem přijatelném pro tuto příležitost. Zrovna byla v drogerii , když si všimla, že kousek od ní nakupuje paní Koutná. No, nakupuje. V tom byl ten problém. Iveta ji chvíli pozorovala a všimla si, že místo do košíku si zboží dává rovnou do kabele. Iveta se přikrčila za regál a dál ji pozorovala. Nemohla tomu uvěřit. Paní Koutná se nakonec jenom porozhlédla kolem a když spatřila dvě prodavačky, jak se spolu vesele baví u pultu a nic jiného kolem sebe nevnímají, upravila si letmo vlasy a odešla z prodejny ven. Iveta tam zůstala stát a snažila si v hlavě uspořádat myšlenky. Tak zrovna paní Koutná, která na všech vidí jenom chyby a sama si připadá jako dokonalost sama, krade zboží v drogérii. Pak se Iveta vzpamatovala, rychle posbírala věci, které chtěla koupit a pospíchala domů. V Autobuse nad tím ještě přemýšlela. Jak jí to snadno prošlo. To kdyby chtěla něco ukrást Iveta,chytli by ji dřív, než by vůbec stačila něco sebrat. Ne nadarmo se říká, že mrchy mají štěstí.

     Druhý den v práci se s paní Koutnou setkala hned na vrátnici. Když ji Iveta potkala, zčervenala, jako by snad ona sama něco provedla. Během dne se jí raději vyhýbala. Když procházela kolem jejího stolu, všimla si krému, který tam stál. Iveta nepochybovala, nad jeho původem.  Byla na něm ještě nalepená etiketa s cenovkou. Nebyl zrovna nejlevnější. Ale peněženku paní Koutné to nijak nebolelo. Kolem poledne zašla za Ivetou její vedoucí a nesla jí nějaké písemnosti k podpisu. Iveta začala hledat tužku, ale nemohla ji nikde najít. To snad není pravda, říkala si v duchu. Vždyť jsem s ní před chvílí psala. Nakonec našla ve stole nějakou starou propisku a tak se podepsala s ní. Ještě chvíli ji potom hledala, protože to byla tužka od Radka, která nebyla zrovna nejlevnější a navíc ji měla Iveta velice ráda. Ale po tužce jako by se slehla zem.

 – Co to pořád hledáš?, zeptala se jí paní Koutná. Iveta jen mávla rukou a řekla, že nic. Paní Koutná pokrčila rameny a dál se neptala. V tom Ivetu něco napadlo. Koutná. Možná jí tu tužku vzala ona. Když dokáže krást v obchodě, proč by to nezvládla taky tady? Ostatně není to poprvé, co se jí tu něco ztratilo. Jenomže to většinou byly věci, které Iveta zase tak moc nepostrádala. To až ta tužka. Ta ji fakt mrzela. Podívala se směrem k paní Koutné. Byla zadumaná do svých papírů a nějaký pocit studu nebo nejistoty na ní nebyl znát. Možná je to blbost, napadlo Ivetu nakonec. Pak si ale vzpomněla s jakým klidem kradla v drogerii a pocit toho, že její tužka skončila někde v šuplíku paní Koutné, byl stále silnější. Takže když paní Koutná odešla ještě s jednou kolegyní na záchod si zapálit a Iveta zůstala na chvíli v kanceláři sama, neváhala a přistoupila k jejímu stolu. Lehce vzala za jeden ze šuplíků. Nic. Byl zamčený. Iveta však věděla, kde má klíč. Schovávala ho do stolního kalendáře. Rychle ho vzala a otevřela první zásuvku. Bože, ta tady má ale nepořádek, pomyslela si , když zlehka přehrabovala její věci. Tužka nikde nebyla. Vtom se otevřeli dveře a do místnosti vstoupila paní Koutná.

– Tak si představ, že…smála se Koutná, ale co si má její kolegyně představit se už nedozvěděla, protože právě v tu chvíli spatřila Ivetu, jak se hrabe v jejích věcech. Chvíli na sebe jenom nevěřícně hleděli. První promluvila Koutná.

 – Iveto, to nemyslíte vážně?!

Iveta zůstala stát se sklopenou hlavou, červená až za ušima a pomalu vrátila věci zpět do šuplíku. V duchu mezitím přemýšlela co říct. Takhle blbě se nechat nachytat! Zvedla hlavu.

 – Já jsem jenom něco hledala.

 Paní Koutná se na ni překvapeně podívala. – A můžete mi laskavě vysvětlit, CO jste hledala u mě v šuplíku? Ivetě se udělalo úplně špatně. Proboha, co si teď o ní pomyslí?

– Ztratila se mi tužka, tak jsem si říkala, jestli mi ji paní Koutná třeba omylem nesebrala., dostala nakonec ze sebe.

Koutná se pak začala rozkřikovat, že se jí snad mohla zeptat a ne hned rabovat její věci. A vůbec, že ona o žádné tužce neví! Ostatně na co by jí prý byla, když má v kastlíku tužek jak hnoje!

– Tak tohle bylo děvenko naposledy! Příště si to vyřídíme někde jinde!, zakončila svůj výstup, odstrčila Ivetu a začala schválně okatě prohledávat věci, aby se ujistila, že jí nic nechybí.

Iveta se rozplakala a utekla na záchod. Tam se rozbrečela úplně. Proboha co ji to jenom napadlo. Nakonec si o ní budou všichni myslet, že je zlodějka. A říct, proč si myslela, že se tužka skrývá v šuplíku paní Koutné, se neodvážila. Stejně by jí to nevěřili. A Koutná by z toho udělala ještě větší aféru! Když se uklidnila, dala se před zrcadlem trochu do pořádku. Pak zašla za vedoucí a vzala si na půl dne volno. Vymluvila se, že jí není dobře. Uvěřila tomu a ještě jí poradila nějaké žaludeční kapky. V kanceláři si Iveta rychle vzala svoje věci a utekla bez rozloučení.

     Když přišla domů, babička ihned poznala, že s ní není něco v pořádku. Začala se vyptávat a Iveta ji všechno se slzami v očích řekla. Babička nad tím jenom mávla rukou.

 - Prosím tě, za chvíli si na to v práci nikdo ani nevzpomene, uvidíš. Iveta se na ni nedůvěřivě podívala.

– To neznáš Koutnou., oponovala jí.

Babička k ní přistoupila  a pohladila ji po vlasech.  – Víš co se říká. Potrefená husa nejvíc kejhá!

Usmála se. Kéž by měla pravdu.

                             *****POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA*****