Pražské komorní divadlo uvedlo 28. 1. 2004 v české premiéře hru současného ruského dramatika Alexandra Sepljarského Třetí Řím. Textu v překladu Ivany Ryčlové se chopil režisér Miroslav Drábek. Drama o pěti postavách se odehrává kdesi na Sibiři, jeho charaktery putují v malém prostoru společných osudů, kde se vzájemně srážejí i odpuzují.

Inscenace je umístěna do nekompromisně kamenně chladného foyer Divadla Komedie a Jana Preková – autorka scénografie – doplňuje prostor několika, povětšinou čistě funkčními, objekty.  K výtvarnému řešení patří i filmová projekce,   a to statická i kinetická, která slouží nejen jako doplněk dekorace, ale má svou funkci i v ději.

Již od prvních momentů průběhu představení nenechá režisér diváka na pochybách, že se stane svědkem moderního bezskrupulního řešení divadla. Postava Sašky přivazuje svou sestru Xenii k jednomu ze dvou mohutných sloupů v prostoru igelitovou fólií, do níž sem tam přibalí i nožičku párku. Xenie pak takto znehybněná a téměř se dusící pod vrstvou plastiku, který jí sahá od kolen až nad hlavu, zůstává dalších dvacet minut. Od sloupu ji doslova odstřihne až příchozí učitel Timofej, který zároveň pojídá i většinu párků. Metafora Xeniiny svázanosti prostředím, v němž žije, je zřejmá; stejně tak jako přítomnost párků, které jsou součástí tohoto prostředí – Xenie je prostitutka. Sporné je však její vysvobození učitelem, který si coby atribut do děje nese starý lustr – výmluvný symbol svého rádoby osvícení a vzdělanosti, která se však zdá býti dosti pochybnou. Ošumělý Timofej přináší pod paží také malý hokej, který jeho příchodem skutečně započne. Xenie začíná žít s učitelem, Saška tak ztrácí své doposud celkem pevné postavení; tato situace se však brzy zvrhne do sourozeneckého incestu, ke kterému dojde v horolezeckém spacím pytli, zavěšeném od stropní konstrukce. Všechno je tak neohrabané a vzhůru nohama...

K této domácnosti patří ještě „Estonec“ Jegor a Děd. Jegor si je jist, že patří zrovna tam, kde není: v Rusku tvrdí, že je Estonec, ale připouští, že v Estonsku by se zase s jistou hrdostí prohlásil za Rusa. Postava Děda do děje téměř nezasahuje.         

Xenie odchází do města, aby se později zase vrátila. Těhotná s vlastním bratrem. Tuto skutečnost znají všichni – kromě Sašky. Učitel horlivě přijme ještě nenarozené dítě, promlouvající prozatím pouze ze záznamu ultrazvuku promítaného na stěnu, za své, aniž by se vlastně kohokoliv ptal. Hra již spěje k závěru, v němž Saška téměř mateřsky uloží všechny tři postavy (bez Děda) na postel a prostor kolem ní zapálí. Postava Sašky se tímto stává jakýmsi podivným vítězem.

 Jeho představitel Karel Dobrý ho ztvárnil jako nejvýraznějšího z pětice, má nejvíce  poloh, prochází stoupající i klesající křivkou svého postavení – ale vždy zůstává nějak odtržen od společnosti ostatních – nejdříve se straní sám, později je „vyhnán“ dalšími postavami. Dobrý přináší nepochybně největší osobní energetický vklad. Timofej v podání Jiřího Štrébla je skutečně mohutně silnou osobností, je intenzivní a vemlouvavý. Barbara Lukešová coby Xenie a Martin Finger jako Jegor podávají také velmi dobré výkony, nejsou ale již tak výrazní jako dva předchozí jmenovaní. Děd Jiřího Hrubého by sloužil lépe jako nehybná dekorace. Dialog mezi ním a „Estoncem“, zčásti improvizovaný, násilně přelomí inscenaci vedví. Náhražka absentující přestávky? Po něm se už představení nemůže vrátit do stejně intenzivního tempa jako před ním, což je velká škoda. 

Nutno podotknout, že všichni herečtí představitelé jsou v prostoru neustále viditelní, i převleky tedy probíhají na scéně. Z tohoto důvodu mají na sobě protagonisté kostýmy Martiny Lukešové navrstveny a především Karel Dobrý ze sebe jednotlivé vrstvy pouze shazuje.

Důležitou součástí tohoto nastudování Třetího Říma je i hudba, která zde působí jako kulisa a je téměř hmatatelná jako skutečná fixní dekorace.

Drábkova inscenace vyjadřuje bezvýchodnost ze života, kterou její postavy vnímají se sebezničující reflexí. Příspěvek Pražského komorního divadla ke zmapování současné ruské dramatiky, v našich divadlech nepříliš protěžované, lze, zvláště bude-li takto invenční, jen přivítat.

Pražské komorní divadlo – Alexandr Sepljarskij: Třetí Řím. Překlad Ivana Ryčlová. Režie Miroslav Drábek, scéna Jana Preková, kostýmy Martina Lukešová, hudební spolupráce Radúza, Přemysl Rut, Alexandr Minajev, Petr Polák. Premiéra 28. a 29. ledna 2004 v Divadle Komedie.