Běžel jako o závod. Nic nedbal na únavu a s každým skokem v sobě vykřesával novou sílu pro pohyb vpřed. Cítil, že je již tak blízko cíle, že ho nic nesmí zadržet. Hnojník prolhanej. Ten tu mrkev navalí, že se bude divit! A starej Dušek měl nakonec pravdu! Ještě nevěděl jak, ale byl si jistý, že svojí mrkev zpátky dostane.

…

Když celý udýchaný doběhl ke hnojišti, hnojník seděl vedle hnoje a kouřil, vidle byly zapíchnuté opodál. Aleš na něj chvíli výhružně zíral a lapal po dechu. Hnojník ho bedlivě pozoroval a soustředěně kouřil.

„Dej sem mojí mrkev, ty hajzle!“ Zařval Aleš.

Hnojník se pomalu postavil.

„Koukej jí navalit, jasný?“ Křičel Aleš a v hloubi duše se divil, že z hnojníka nemá strach.

„Už sem řek.“ Řekl hnojník, odplivl si a přimhouřil oči.

„Co? Co si řek? Zopakuj to!“

„Tvojí mrkev mám v prdeli.“ Řekl suše hnojník a nasál dlouhého šluka.

„Ty si ze mě budeš dělat srandu? Já to z tebe dostanu, zloději zlodějská!“ Zavřeštěl Aleš a popadl hnojníkovy vidle.

„Kdo je u tebe zloděj! Seru ti na mrkev a běž si po svejch!“ dopálil se už i hnojník.

„Tak hele,“ Alešovi docházela trpělivost, „jestli mi tu mrkev nevrátíš, tak budeš mít do prdele vo štyry díry víc!“ A napřáhl vidle proti hnojníkovi.

„Nasrat!“

…

Hnojník skončil nakonec s šestnácti dírami v prdeli. Aleš mu pak celou prdel důkladně prohledal, ale marně. Svojí mrkev nenašel. Nechal hnojníka ležet a celý nešťastný se vrátil do vsi.

…

Když dorazil do vesnice, zamířil ihned za starostou.. Od této chvíle už nevěřil nikomu. Tohle mu pan starosta musí vysvětlit. Rozrazil dveře kozákovského obecního úřadu a pátravě se rozhlédl. „Hej, starosto!“ Zavolal do chodby.

Pootevřely se jedny ze dveří. Aleš semkl rty a postoupil o několik kroků kupředu. Ze dveří však vykoukl zástupce starosty Macíček. „Hledáš starostu, chlapče?“ Kývl na Aleše.

„Nejsem žádný chlapec!“ Procedil Aleš skrze zuby a zatvářil se podmračeně. „Kde je?“

„Toho tu nenajdeš. Odjel do města něco zařídit. Bral si sebou takovej velkej kufr.“

„Viděl jsem ho s tím kufrem. Vyřiďte mu laskavě až se vrátí, že bych s ním hrozně rád mluvil.“

Což o to, já mu to vyřídím. Ale kdybychom to snad mohli vyřídit spolu… Co se vlastně stalo?“

„Ztratil jsem svojí mrkev.“ Začal své vyprávění Aleš.

„To je zajímavé, tady se teď pořád něco ztrácí. Mě se například ztratily hodiny s jelenem. Víte co, pojďte dál.“ Macíček pokynul Alešovi do své kanceláře.

…

„Tamhle vždycky stály“, ukazoval Macíček na polici pod oknem. „Umělecká práce! Tak jak to bylo s tou mrkví?“Zeptal se a pokynul Alešovi, aby se posadil.

Aleš se posadil do rozvrzaného křesla a znovu vyprávěl, co se mu přihodilo, až po rozmluvu se starostou a střetnutí s hnojníkem.

„Říkáte, že jste nic nenašel?“ Macíček si mnul špičku nosu.

„Ne. Ten Hnojník v prdeli nic neměl. Rozpíchal jsem mu jí zbytečně.“

„To je divný, proč by vás Plátěný posílal za hnojníkem?“

„No to mi právě není jasný!“ Rozčiloval se Aleš.

„Mě hlavně není jasný, že si mu na to skočil. Copak je možný, aby měl někdo v prdeli traktor?“ Uhodil na něj Macíček.

„Netykejte mi sakra! To už vim taky, že to byla blbost! Já už se vod nikoho za nos tahat nenecham. Už nikomu nevěřim, ani vám ne!“ Aleš se dostával do ráže. Tady už šlo o víc, než o mrkev.

„No dobrá, jak si přejete.“ Uklidňoval ho Macíček.

Aleš sklopil hlavu. „A jak to vlastně bylo s tím traktorem?“ Zeptal se již klidněji.

Macíček se na něj zpříma zadíval. „Nikdy jsme ho nenašli.“ Pravil vážně.

 Do nastalého ticha se ozvalo zaťukání na dveře. Oba se podívali tím směrem. Dveře se otevřely a v nich se objevil Venca Dubák. „Můžu dál?“ Zeptal se.

„Ale jistě.“ Pokynul mu Macíček.

„Víte, já bych vás s tím takhle neotravoval, ale tohle se musí vyřešit. Někdo mi ukradl moje závodní šipky.“

„Tak moment.“ Macíček vstal. „Tady se nám dějou nějaký divný věci.“

„Přivezl jsem si je vloni z Německa, tohle není legrace, já trvám na tom, aby se to vyšetřilo.“ Pokračoval Venca Dubák a byl viditelně rozrušený.

„Tohle už bysme měli nějak sepsat.“ Zamumlal Macíček a začal hledat čisté papíry.

„A co moje mrkev?“ Dotázal se Aleš.

V tom se rozlétly dveře a dovnitř vpadla Lída Snopková. „Tak tohle ste přehnali chlapi! Někdo mi ukrad ze šňůry moje kalhotky! Koukejte je navalit vy prasáci úchylný!“

„Tak moment“, snažil se jí Macíček uklidnit a nasadil si brýle.

„Jaký moment? Já du večer na zábavu a tohle byly moje jediný čistý kalhotky! Dejte je sem a fofrem, mě ty vaše puberťácký hry nebavěj!“ Nezdálo se, že by Lída nějak polevila ze svých požadavků.

„Počkat, moje závodní šipky z Německa, to se teda musí prošetřit přednostně, tohle je vážná věc.“ Ozval se Venca Dubák.

„Ale já jsem tu byl první!“ Aleš se vztyčil, rozhodnut za svojí mrkev bojovat.

Macíček si povzdechl: „Já to všechno sepíšu.“

„Tak ale rychle, já tu nebudu tvrdnout do večera.“ Lída si sedla na židli, založila ruce na prsou a zamračeně pozorovala Macíčka.

„Starosto? Haló! Tohle už přestává všechno.“ Ozval se z chodby hlas cukrářky Růžičkové. Vzápětí nahlédla dovnitř. „Á tady jste!“ Protlačila se až k Macíčkovi, opřela se před ním o stůl, až se jí opět prsa rozhoupala. „Starosta tu zřejmě není, tak to řeknu vám.  Někdo mi ukradl čtyři indiány. Nemyslete si, já to mám spočítaný! Tohle já tady trpět nebudu! To se musí vyšetřit!“

„Moment paní, ste v pořadí.“ Zahuhlala Lída. „Tak mi vraťte ty kalhotky, ať už můžu jít!“ Zalomila rukama.

„Pozor, ty moje šipky, to je regulérní krádež!“ rozčiloval se Venca.

„Já jsem tu byl ale ze všech první!“ Vmísil se znovu Aleš.

Kdosi dvakrát zabušil na dveře a vešel traktorista Staněk. Zarazil se při pohledu na tolik lidí v místnosti. „Brej den vespolek. Místostarosto! Du se jen zeptat, jestli se neobjevil ten můj traktor. Potřeboval bych už rozorat pole!“

„Nevidíte, že s ním zrovna mluvím?“ Otočila se na Staňka Růžičková.

„Snad se můžu zeptat?“ Zrozpačitěl Staněk.

„Především se musí vyřešit ty moje šipky.“ Nedal se Venca.

„Vlastně ste mi ještě neřek, co víte o mojí mrkvi?“ Zkoušel se prosadit Aleš.

„Proboha, ty kalhotky! Jak dlouho mám čekat?“ Zoufala si Lída.

Místostarosta Macíček vstal od stolu. „Lidi, počkejte. Musí se v tom udělat pořádek, nějaký systém, takhle bysme se nikam nedostali.“

„Správně, systém, já sem pro. Takže pěkně, jak kdo přišel. Nejdřív se vyřídí moje mrkev, to je spravedlivý.“ Ihned navázal Aleš.

„Ježíši, jakej systém, ať mi vrátí kalhotky ten ouchyl, co je sebral, copak mě nikdo neposlouchá?“ Lída obrátila oči v sloup.

„No pozor, každýmu se tady něco ztratilo. Mě ukradli čtyři indiány a tohle já trpět nebudu!“ Ozvala se Růžičková.

„To je toho, ty vaše indiány si zejtra koupíte nový, ale moje závodní šipky jen tak neseženu.“ Podotkl Venca Dubák.

 „Dovolte, já svý indiány dělám sama, já je nekupuju!“ Ohradila se Růžičková.

„Místostarosto! Já se jen ptal na ten traktor!“ Zavolal Staněk ode dveří.

„Moment, nemluvte všichni najednou! Pěkně popořádku!“ Pokusil se Macíček ještě jednou zvládnout situaci.

Klika cvakla a do místnosti se vecpal strážmistr Keřík.

„Dobře, že jste tady, jdete jako na zavolanou!“ Ožil Macíček a vykročil strážmistrovi vstříc.

Ten však zachovával vážnou tvář. „Byl bych raději, kdybych sem dnes nemusel. Ale vedou mě k tomu vážné důvody. Dobře, že jste tady pohromadě.“ Ujal se slova Keřík a postoupil doprostřed místnosti. „Nerad bych to hlásil a doufám, že se jedná jen o nějakou klukovinu, kterou vyřešíme tady mezi sebou. Dnes se ztratil můj policejní obušek. Chci, aby dotyčný, který si ho snad z legrace vypůjčil, obušek okamžitě vrátil a já z toho nebudu dělat vědu. Jinak sem přijede pátračka a bude to horší!“

„Prosimvás, kdo by vám tu bral obušky, mě se ztatily indiány!“ Podivila se Růžičková.

„Nevím, co dělají vaši indiáni, ale můj obušek je fuč. Vy jste byl dnes u mě na stanici, nevíte o tom něco?“ Keřík ukázal prstem na Aleše.

„Já? Co bych měl vědět? Já obušek nevzal, já sem ztratil mrkev!“ bránil se Aleš.

„To se ukáže. Nikdo odsud neodejde, dokud případ důkladně nevyšetřím!“ Pravil přísně Keřík.

„To snad ne! Já du večer na zábavu! Tak mi ty kalhotky koukejte vrátit vy čuňata!“ Vztekala se Lída.

„Abyste rozuměl,  máme tu takovou neobvyklou situaci. Každému se tady totiž něco ztratilo.“ Vysvětloval Macíček strážmistru Keříkovi.

„Hele, a jaký máš teďka kalhotky?“ Zeptal se Lídy Venca Dubák.

„Jaký bych asi tak měla mít, ty idiote, když ste mi je vzali!“ Vyjela na něj Lída.

„Takže to seš teď jako na vostro, jo?“ Zajímal se Aleš.

„Né, kreténe, mam asi pemprsky!“ Lídě se protočily panenky a měla co dělat, aby někomu nevystartovala po krku.

Místostarosta Macíček se snažil situaci Vyřešit. Přistoupil k Lídě a řekl jí: „Podívej, děvče, dny jsou už docela teplé, ty jsi mladá a zdravá, tak co kdybychom to protentokrát nechali být? Ty – ehm – kalhotky se jistě brzy najdou.“ A při tom jí otcovsky objal kolem ramen.

Lída ho prudce odstrčila, až se zastavil o měkké tělo paní Růžičkové. „Nesahej na mě ty prasáku!“

„Oh!“ Vyjekla Růžičková, když se Macíček sbíral ze záhybů jejího těla.

„Bez kalhotek jít nemůžu, když půjdu ve svojí minisukni!“ Vysvětlovala Lída už se slzami na krajíčku.

„Tak jí ty kalhotky dejte, chlapi, co ste jak malý?“ Přimlouvala se Růžičková.

„A co ten traktor?“ Ozval se ode dveří Staněk.

„Haló, kde ste kdo?“ Z chodby zazněl čísi hlas. Netrvalo dlouho a v místnosti se objevil starý Dušek. „Tady ste! Jé, pane strážníku! Pane starosto! Já musim nahlásit krádež! Byl jsem okraden!“ Stěžoval si.

„Moment, pane Dušek, teď jste přišel trošku nevhod.“ Zvolal na něj Macíček. „Sem už se stejně nevejdete!“

„To by v tom byl čert!“ Hekl Dušek a přitiskl se na strážmistra.

„A co ste teda ztratil?“ Zeptal se komisně Keřík.

„No, víte, měl sem v kapse takovou placatici, no a v ní bylo ještě nejmíň na dva prsty rumu! A najednou je fuč.“

„Ten rum?“ Zeptal se Staněk.

„Celá placka!“ Obrátil se na něj Dušek.

„Já myslim, že ste ho vypil, dědo, ani vo tom nevíte, tak nás s tim nezdržujte.“ Mínil Venca Dubák.

„Ne, nevypil, to já si pamatuju!“

„Prosimvás, pro pár kapek rumu tady nedělejte tyjátr, tady řešíme vážný věci.“ Zasáhla Růžičková.

„Pár kapek? Vždyť říkám, nejmíň na dva prsty! Já jsem v důchodu a víte, co dneska stojí rum? Tohle se musí vyšetřit, pane strážník.“ Bránil se Dušek.

„Vždyť vy ste podvodník, vymámil ste ze mě dort pro nic za nic!“ Osopil se na Duška Aleš.

„On ti vzal ten dort?“ Podivila se Růžičková a pohoršeně se zadívala na Duška.

„Já myslím, že bychom měli postupovat nějak metodicky. Nejdřív mi vraťte obušek, protože to je, jaksi, majetek policejního výkonného orgánu.“ Promluvil Keřík a odstrčil Duška.

„Tak, a hned potom vrátíte hodiny s jelenem, protože to je obecní majetek. Umělecká práce!“ přisadil si Macíček.

„Vraťte mi kalhotky!“ Zafňukala Lída Snopková. „Já fakt jiný čistý nemam.“

„Na co čistý“, chlácholil jí starej Dušek, „já si je taky neměnim.“

V tom se dveře pomalu otevřely. Dovnitř pronikl podivný zápach. Na prahu stanul shrbený hnojník. „Jdu nahlásit zločin.“ Pronesl do ticha.

„Co se ztratilo tobě?“ zeptal se Macíček.

„Nic. Spíš přibylo. Pár děr do prdele. A udělal mi to jeden z vás. Támhleten!“ ukázal na Aleše.

Pohledy všech se přesunuly na Aleše.

„Ale já… Já nechtěl. Proč ste teda říkal, že máte mojí mrkev v prdeli?“ Hájil se Aleš.

„Protože je to tak. Mám v prdeli tvojí mrkev, tebe i vás všechny.“

„Počkej, hnojníku, my tady teď řešíme několik krádeží. Nechceš se zatím posadit?“ Přerušil ho místostarosta.

„Blázníš? Vždyť mám prdel na maděru!“ Utrhl se na něj hnojník. „Tak ho sakra zatkněte, napadnul mě vidlema!“ Obrátil se na strážmistra Keříka.

„Já bez obušku stejně nemůžu nic dělat.“ Pokrčil rameny Keřík.

„Já myslím, že hnojník by měl počkat venku. Smrdí, jak čtyři prasečáky.“ Navrhla Lída ucpávajíc si nos.

„To je pravda. Hnojníku, počkej venku, sem se stejně nevejdeš.“ Řekl Macíček.

„Jo, tak já jdu. Ale na vobracení hnoje sem vám dobrej, že jo.“ Zamumlal hnojník a odešel.

Tak, co teď?“ Zeptal se Staněk.

Macíček začal přecházet po volném prostoru uprostřed. „Přátelé, takovouhle situaci tady snad nikdo nepamatuje. Tolik krádeží najednou. Nebo snad ano, strážmistře?“

„Co sloužím, tak se to ještě nestalo.“

„Právě. A tak mě napadlo, co když ty krádeže spolu nějak souvisí?“ Zeptal se Macíček.

„Myslíte?“ Zeptala se opatrně Růžičková.

„To mě podrž.“ Vydechl Venca. Také všichni ostatní zbystřili pozornost.

„To je správná úvaha.“ Strážmistr Keřík se chtěl ujmout vyšetřování, ale nic dalšího ho nenapadlo.

„Také se mi to tak jeví. Podle mě to musel být někdo, kdo to tu dobře zná. Zamyslete se, kdo tu teď mezi námi chybí?“ pokračoval v úvaze Macíček.

„Kde je vlastně starosta?“ Zeptala se Lída.

„Ano, starosta tu chybí. Říkal, že jede do města něco zařídit.“ Přemýšlel nahlas Macíček.

„A bral si sebou takovej velkej kufr.“ Doplnil ho pohotově Aleš.

„Ten mladý muž má pravdu. Odvezl si takový velký kufr.“ Přitakal Macíček.

„Do takového kufru se ledacos vejde.“ Pravil Keřík významně.

„Nezdá se vám to divné?“ Zeptal se Macíček.

V kanceláři to začalo šumět.

Někdo opět zaklepal na dveře. „Hnojníku, musíš počkat venku!“ Zavolal Macíček.

„Já nejsem hnojník, nesu vám telegram!“ Ozvalo se zpoza dveří.

„Pusťte jí sem!“ Zavelel Macíček.

Listonoška Hlavatá mu podala lístek. „To je pro vás“, řekla. „Pro vás všechny.“

Macíček se na ní podíval, pak začal nahlas číst.

„Vazeni obcane kozakovsti stop v okamziku kdy ctete tyto radky uz sedim v 1 tride linky na kajmanske ostrovy stop doslo mi ze jako starosta kozakova bych to nikam nedotahl stop vybral jsem obecni pokladnu prodal prase a odletel zacit novy zivot stop od kazdeho z vas jsem si neco vypujcil abych tu mel neco do zacatku stop nezlobte se na me a budte sbohem stop

Vas byvaly starosta Richard Plateny

PS: Vsechno vratim stop az vydelam miliony prijedu kandidovat na prezidenta

Všichni se mlčky dívali jeden na druhého.

„Tak, a jsem v tom všichni.“ Řekl Aleš.