Stál jsem tu celé věky a hrdě se tyčil k nelítostnému nebi, pevně zakotven v zemi, v neochvějné víře ve svou nezranitelnost.

   Můj hladký povrch pyšně odrážel všechny strasti okolního světa; snažil jsem se tvářit lhostejně, když mne rozpaloval žár poledního slunce a mrazila mne zima uprostřed plískanic.

   Jednoho dne jsem s hrůzou zjistil, že můj povrch už zdaleka není tak hladký, jako býval; pokrývala jej jakoby pavoučí síť drobných prasklin, které se přes všechno mé úsilí zvětšovaly.

   Rozšiřovala je a drala se do nich voda - někdy měkká a jindy tak tvrdá - soustavně je prohlubovala a snažila se mne rvát na kusy.

   Jak mě jen mohla překonat ....? Pochopil jsem, že ubývám díky osudné chybě - nedokázal jsem v pravý čas zmenšit svou tvrdost.....