O NEPOSEDNÉ LŽIČCE

Byla jednou jedna maminka a ta měla malou holčičku. Ta holčička měla taky něco, neposednou lžičku. Jedla polívčičku a ta lžička si pořád s něčím pohrávala, přímo jí skotačila v ruce. Hned se stavěla na hranu, aby mohla spojovat mastná oka, hned si zase umínila uspořádat na okraji talíře kolekci těstovinových písmenek, které spolu s nudličkami maminka do polívčičky přidala, ale aby podávala polívčičku děvčátku do úst, to milou lžičku ani nenapadlo.

„I-VAN-KA,“ četlo děvčátko, co lžička napsala. Stejně jako ona byla samý smích a čertovina a maminka řekla: „Proč hezky nepadáš, Ivanko? Vždyť to budeš mít dočista studené.“

„Já za to nemůžu, maminko,“ řeklo děvčátko a upřelo na maminku nevinná očka, „to ta neposedná lžička tak dělá. Ráda bych pěkně jedla, kdo ji ale uhlídá?“

„A to je velká škoda,“ povzdychla si maminka, „chtěla jsem ji s sebou odpoledne vzít do města na pouť, ale bojím se, že s takovou nezbednicí, bych si tam přivodila jedině ostudu.“

Lžička přestala tancovat na talíři.

„Ona už bude hodná!“ vyhrklo děvčátko a rychlými pohyby si podávalo polívčičku do úst.

„Podívej, už se dočista uklidnila,“ mluvila s plnou pusou a polívka jí stékala po bradě.

„Ale no tak, ne tak honem,“ smála se maminka pobaveně, ale lžička si nedala domluvit. Zastavila se teprve, až byl talíř prázdný.