|
Pod kroky puká země a hasne vše živé. Okované boty se zarývají do písku. Jako plášť z černých per halí mocná křídla tento zjev. Bolest v očích, jen pohled vypaluje do srdce jeho jméno a tváře mrtvých, všech již zaslechli jeho hlas.
Obloha rudá a černé mraky pářou si břicha o štíty hor. Země křičí a zmítá se v křečích. Údolí plná krve a v řekách slzy. Roztržené nebe ohněm vypaluje znamení zkázy tam, kde kdysi kvetly stromy. Končí se čas. V pouštích leží trosky těl a strojů.
Prochází sady. Torza stromů pokrytá cáry lidí naříkajících, ječících ve světle ohňů.
Kráčí městy. Ohořelými, rozervanými, plnými pláče zatracených. Smečky vlků, krvelačných, zvících stvůr z nejhorších obav a nočních můr těch, jejichž smrt měla zvířecí čelisti. Stvořili je sami. Hrozné bestie obrátily svůj hlad, ne proti nepřátelům, ale proti všem. Množily se v brlozích z lidských vlasů. Štěňátka jen otevřela oči, zahryzla se do vlastní matky. Místo mléka chlemtala krev, roztrhala ji na cáry. Před žlutýma očima nebylo úniku. Stali se koncem lidí, vlastní dílo, Zbraň poslední války za pravdu.
Kráčel po cestách. Na skalách rezavějící kříže s lidmi-stroji vzpínajícími se, ale z hrdel se dere pouze skřípění kovu.
Došel k přístavu, k vodám světa. Bota cinkla o lebku v černém písku, byla z oceli. Na břehu byly vraky letadlových lodí vržených do ulic. Moře husté a černé, lepilo se na betonové břehy. Zapadalo do něj slunce. Ztuhlo při doteku hladiny. Visí zde již sto let.
Jeho oči, černé tak, že se v nich utápí i noc, plakaly nad zemí. Kostnatou rukou vytáhl planoucí meč a křičel za obzor: „ Zasadím poslední ránu času, ukončím svět, nechť více není bytí, utrpení, štěstí ani lásky“. Hlas jak tón puklých zvonů, nesl se vzduchem a pronikal i do temných vod a hlubin země. Zarazil meč do písku. Zazněl výkřik, který zastavil i hvězdy, strhnul s sebou vše, co stálo na ramenou světa.
Bylo ticho. Naprosté a neporušitelné. V jeho očích zůstal poslední záblesk země. Skončil se další cyklus. Skanula slza, ale neměla kam dopadnout. |
