|
| |
 |
Vanitas vanitatum
Autor: Květík (Občasný) - publikováno 15.1.2001 (17:24:08), v časopise 29.1.2001
|
|  |
A běží ona přes polanu…
Je zakleta snad do průvanu
Že všechno strhá chůzí svou
Když déšť kameny oblé blyští
Tu připadám si na letišti
Skoncuji s tíží pozemskou
Nepoznám nikdy únavu
Když očí tvojích dálavu
Mi řasy rychlé odestřou
A nežli najdem cestu pravou
Tvůj obraz mizí někam stranou
V trávy uléhá slzí sled
Však daleko je od hor k lidem
Kéž dvojjediní k sobě přijdem
V lukách vlhkem se chvějících
Dřív než se zjasní první domy
Než scelíme v svých srdcích zlomy
V šeru zbudeme bloudící
Pak staneme tu v osamění
A navzdor špinavému mžení
Si bez slov budem povídat
Ó stromy křivé stromy krásné
Ó vrby nízké květy časné
Toneme spolu v rozpacích
Mokneme spolu po skalách
A v četných chladnovzdušných hrách
Se procházíme v oblacích
Když do slz tvých led upadá
Schvátí nás teskná nálada
Korunám stromů jsme hned blíž
V potoce vstává první květ
Tvůj křehký pohled halí stín
A nesmyslem je celý svět
Když váhám zdali teď nesním
Myslím že znám tě nazpaměť
Ač o tě nevím téměř nic…
Ó zraky nás se vyhýbají
A ústa se slovy si hrají
Když duše neví kam má spět
Když přízrakem je celý svět
Ten svět okolní – pouhá vize
V němž vůkol vše se tváří cize
Kde nikdo nezná vlastní cíl
Když věrnost svojí jsme si lhali
Do očí slzy se nám draly
Tvůj dech jsem horký pocítil
A jenom hory pravdu znaly
Když ledově se rozvzlykaly
Že všechno už je naposled
Když přeludem je celý svět…
|
|
|
