Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
MAJA z kolekce Maja
Autor: Saimon (Občasný) - publikováno 17.2.2004 (19:59:46)
další>

"Někdy dokážeš být ten největší pitomec, co jich na světě je," řekla mi žena toho večera, kdy jsem synovi sebral Ježíška. Od kolíbky jsem vychovával svého syna, Marka, v přesvědčení, že Bůh neexistuje, a to v žádné podobě a pod žádným jménem, a že víra je útočiště lidí slabé mysli, kteří nemají odvahu čelit svým problémům sami za sebe. Nikdy bych nesvolil aby byl Marek pokřtěn. Byl jsem ateista a ze srdce jsem nenáviděl katolickou církev a ty jejich bludy a povídačky o andělích či Bohu samotném.

"Mám tě ráda, ale někdy bych tě nejradši nakopala do zadku."

Zlobil jsem se. Teď o mnoho let později bych dal cokoli za to, abych slyšel, jak mi říká, že by mě nejradši nakopala do zadku - a ještě bych se mile usmál a předklonil bych se.

Byl jsem přesvědčen, že víra je ohavná degenerativivní choroba mysli.

* * * * * * * *

Řidič avie, který Evu zabil, se snažil vydělat peníze, aby si mohl koupit byt a aby si ho mohl dovolit koupit, jezdil přes čas, aby zůstal vzhůru bral amfetaminy. Řídil Tatru, největší typ, co se vyrábí. Eva jela ve svém modrém BMW . Srazili se čelně, neměla šanci, i když se zřejmě pokoušela uhnout.

Maja z toho byl celý zničený. Bylo mu teprv sedm let. Nechal jsem práci být a celý červenec jsem s ním zůstal doma. Potřeboval hodně objímat a utěšovat, potřeboval jemně vést k tomu, aby se s tragédii smířil. Jenže já sám jsem se cítil mizerně, protože Eva nebyla jen moje žena a milenka. Byla můj nejurputnější kritik, jediný, kdo mě dokázal dostat, můj nejlepší přítel, můj jediný důvěrník. Po nocích jsem ležel v naši společné ložnici, pokládal jsem tvář na polštář, na kterém spala, vdechoval jsem její sotva znatelnou vůni a plakal jsem, celé týdny jsem se nedokázal přimět dát povlek na polštář vyprat. Ale před Majou se mi většinou dařilo se ovládat a poskytovat mu tak příklad síly, který strašlivě potřeboval.

Měsíc nato jsem vstal pozdě. Vydal jsem se hledat Marka a našel jsem ho pod jednou ze třešní na dvorku. Seděl na zemi, kolena si přitáhl k bradě a ruce sepnul kolem lýtek, díval se přes celé široké údolí, na jehož svahu je náš dům, ale vypadalo to, že se dívá na něco mnohem vzdálenějšího.

Posadil jsem se vedle něj. "Jak se cítíš?"

"Jde to," řekl.

Nějakou chvíli jsme ani jeden nic neříkali. Nad hlavami nám tiše šustilo listí. Nádherná jarní bělorůžová záplava květů už samozřejmě dávno zmizela a větve byly obtěžkané ještě ne docela zralými plody. Bylo horko, ale strom vrhal obří, chladivý stín.

"Tati?" ozval se konečně.

"Hmmmmm?"

"Kdyby ti to nevadilo...."

"Copak?"

"Já vím, co mi řekneš......"

"O čempak?"

"Že nejsou žádní andělé a žádné nebe a vůbec nic takového."

"To není žádný můj výmysl, Majo. To je pravda."

"Nojo...ale stejně, kdyby ti to nevadilo, tak já nakreslím maminku v nebi, s křídlama a tak."

Ještě měsíc po její smrti byl hodně citově rozkolísaný a k tomu, aby získal úplnou rovnováhu, mohl potřebovat další měsíce, ne-li roky, a tak jsem na to mimořádně nezareagoval jednou ze svých obvyklých hlášek o nesmyslnosti víry. Chvíli jsem mlčel a pak jsem řekl:

"Víš co, já si to chvilku promyslím, ano?"

Seděli jsme vedle sebe, dívali jsme se přes údolí, ale já jsem věděl, že krajinu nevidí ani jeden z nás. Já i on jsme měli před očima Evu, Evu, jaká byla před měsícem, krásná, zdravá a usměvavá.

"Nemůže prostě takhle zmizet, " řekl po nějaké době.

"Na to, aby úplně zmizela, byla moc hodná. Musí být...někde."

"Ale právě tak to je, Majo. Ona je někde. Tvoje matka je v tobě, ve mě, ve vzpomínkách jejich přátel.

"Kdepak to nestačí."-"Ona musí sama někde pokračovat...takže jestli to to nevadí, budu si představovat, že je v nebi."

"Ne to není správné, Marku." Položil jsem mu ruku kolem ramen. "Synku, zdravější vždycky je postavit se nepřijemným faktům..."

Zavrtěl hlavou. "Je jí dobře, tati. Nezmizela. Je teď někde jinde. Vím, že to tak je. A je šťastná."

"Majo..."

Vstal zamžoural nahoru na strom. "Budeme brzy jíst třešně?"

"Marku, neměň laskavě téma. Mluvili jsme..."

"A nemohli bysme si zajet do města a zajít si do restaurace a dát si čínu s hranolky?"

"Marku..."

"Tak jedeme? Jedeme?"

"No dobře. Ale..."

"Běžím se nachystat!" křikl a utekl do domu.

* * * * * * * *

Téměř dva roky po tom, co zemřela Eva, jednoho větrného dne koncem října, jsme si vyšli do parku k řece pouštět draka. Maja utíkal s tyčkou a popuštěl lanko - a najednou upadl. A ne jednou. Ani dvakrát. Padal pořád znovu. Když jsem se zeptal, co se děje řekl, že má na pravé noze nějak ztuhlé svaly.

A týden na to už ležel v nemocnici a dělali mu testy. Za další dva dny jsme měli diagnózu: rakovina kostní dřeně. Na chirurgický zákrok byla už příliš rozšířená. Lékaři navrhli začít okamžitě s ozařováním a s chemoterapií.

Vždycky mu budu vděčný, že mě nenutil polemizovat s ním o Bohu. Obávám se, že i v posledních dnech bych se ho snažil přesvědčovat, aby přimkl k racionalismu, a udělal bych ze sebe ještě většího pitomce než obvykle. Zaplatil jsem si za pokoj se dvěma postelemi, on ležel na jedné, já na té druhé.

Rakovinové buňky se přestěhovaly i do jater, našli v nich nádor. Jeho stav se lepšil a zase horšil. Jenže zatímco každé zlepšení bylo méně nadějné než to předchozí, každé zhoršení bylo prudší.

V Majově přítomnosti jsem dokázal hrát, že jsem silný a veselý. Nedovolil jsem, aby mě viděl plakat, plakal jsem v noci, potichu, skrčený jako zárodek, bezmocný jako dítě, zatímco on ležel na druhém konci pokoje, nacpaný prášky a neklidně spal.

Ale ani v nejhlubším zoufalství jsem nesešel z cesty rozumu, neobrátil jsem se k Bohu s prosbou o pomoc, ani jsem jej neodsuzoval, že mučí nevinné děti. Zatvrdil jsem se. Stanul jsem tváří v tvář nicotě a přijal jsem ji.

Maja po překvapivě dlouhém , odvážném a bolestném zápasu s rakovinou, která jej stravovala za živa, jedné srpnové noci zemřel. Dva dny předtím jej rychle odvezli na jednotku intenzivní péče a mě u něj nechali sedět jen patnáct minut každou druhou hodinu. Poslední noc mi ale dovolili, abych vešel z čekárny JIPu a zůstal u lůžka několik hodin, protože věděli, že to už nebude trvat dlouho.

V levé paži měl kapačku. Do nosu mu zavedli dýchací přístroj. Připojili ho na elektrokardiograf, který na monitoru vedle postele zelenou čárou vykresloval činnost jeho srdce a každý tep doprovázel tichým pípnutím. Čáry a zvuky bývaly třeba až tři nebo čtyři minuty zcela nepravidelné.

Držel jsem ho za ruku. Odhrnul jsem mu zpocené vlasy z čela. Když se třásl chladem, přitáhl jsem mu přikrývku až ke krku, když třas vystřídala horečka, zase jsem ji shrnul.

Maja ztrácel vědomí a zase se probíral. Venku pršelo. Kapky dopadaly na okna JIPu a stékaly po tabulkách dolů. bouřka se přidala k šedivé atmosféře, která se zmocnila celého mého světa.

Jednou, bylo to kolem půlnoci, se Maja probral a myslel zcela jasně. Věděl přesně, kde je, kdo jsem já a co se děje. Obrátil ke mně hlavu a usmál se. Pokusil se zvednout paži, ale byl příliš slabý, než aby třeba jen přizdvihl hlavu.

Vstal jsem, stoupl jsem si k němu, vzal jsem ho za ruku.

"To bude dobrý, " řekl slabým, třáslavým hláskem, který zněl zvláštním, dojemně důvěrným způsobem.

"Chceš si pocucat kousek ledu?"

"Ne. Chtěl bych..."

"Copak? Jen si řekni, Majo."

"Já mám strach, tati."

Stáhlo se mi hrdlo, začal jsem se bát, že konečně ztratím onen zdánlivý klid, který jsem po celé dlouhé týdny jeho nemoci s takovou námahou udržoval. Polkl jsem.

"Neboj se, Majo. Jsem s tebou. Neboj se..."

"Ne,"přerušil mě. "Já se nebojím... o sebe. Mám starch... o tebe."

Napadlo mě, že začíná blouznit, a nevěděl jsem, co mám říct.

Jenže on neblouznil - z toho, co řekl pak, to bylo bolestně jasné. "Chtěl bych, abysme byli zase všichni pohromadě... jako jsme byli, než umřela maminka... abysme jednou byli zase spolu. Ale mám strach, že ty... nás... nenajdeš."

Strašně mě bolí vyprávět, co se stalo dál. Byl jsem opravdu tak posedlý touhou zachovat si svou nevíru, že jsem se nedokázal přimět, abych synovi řekl neškodnou lež, která by mu poslední chvilky ulehčila. Kdybych mu jen slíbil, že budu věřit, kdybych mu řekl, že ho v tom příštím světě budu hledat, určitě by odešel šťastněji. Eva měla pravdu, když říkala, že to je posedlost. Prostě jsem ještě víc stiskl Majovi ruku, mrkal jsem, abych zahnal slzy, a usmíval jsem se na něj.

"Když nevěříš, že nás najdeš...," ozval se, "tak nás třeba nebudeš moct najít."

"To bude dobré, Majo," řekl jsem konejšivě. Políbil jsem ho na čelo, na tvář, na chviličku jsem k němu přitiskl obličej a snažil jsem se mu těmi projevy nejvřelejších citů vynahradit slib víry, který jsem nebyl s to dát.

"Tati... kdybys nás... mohl hledat..."

"Budeš v pořádku, Majo."

".... kdybys nás, prosím tě, mohl hledat..."

"Mám tě rád, Majo. Mám tě strašně moc rád."

"... kdybys nás hledal... tak bys nás našel..."

"Mám tě rád, mám tě rád, Majo.

"... nebudeš hledat... nenajdeš..."

"Majo, Majo..."

Šedé světlo v pokoji padalo na šedé přikrývky a na šedou tvář mého syna.

Po šedých oknech se valil šedý déšť.

Zemřel - a já jsem ho držel za ruku.

Monitor elektrokardiografu mě oslepoval zelenou barvou podobnou slupce zeleného jablka. Když si lékaři všimli, že z přístrojů napojených na jejich pacienta nepřicházejí žádné údaje, ozvalo se dupání nohou po podlaze, ale než přiběhli, už mě modré vlny slz zaplavily a proud odnesl někam hluboko, hluboko.

Konec první části.

Saimon



Poznámky k tomuto příspěvku
 Saimon (Občasný) - 24.2.2004 > Petr Vaněk> 

Díky, pěkná kritika dicky potěší...:)) Ty závistivý totiž úplně nesnáším...

Dík od tebe mě to celkem těší..


<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 24.2.2004 > Petr Vaněk> Jo a pokračování? doufám, že se ti bude líbit, bude už tuto středu, tak se mi když tak vyjádři i k němu..ještě jednou díky!
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 25.2.2004 > Saimon> Saimone, zda se, ze jsi zcela mimo realitu...tobe preci o kritiku nejde, clovek si nemuze nevsimnout, ze reagujes pouze na pochvalne "kritiky", zatimco ty, ktere ukazuji ne nejake nedostatky nebo jsou spise negativni zustavaji nepovsimnuty...zavistiva kritika...tak to je velmi VELICE usmevna formulace, ktera svedci o tve naproste desorientaci...nenechavej se unest naklonnosti nekterych tvych ctenaru, drtiva vetsina hodnoticich tu dle meho nazoru hodnoti predevsim svou schopnost nechat se dojmout (bylo to tu probirano uz mnohokrat), nevidim hodnoceni literarnich kvalit tveho textu, uroven...ta je (opet podle meho nazoru) sice snad lehce nadprumerna (co se tyce Totemu) ovsem to neznamena, ze bys mel arogantne prechazet negativni "kritiky" a nalepkovat je jako "zavistive"...napr. ja byl na tebe dle mych meritek jeste hodne shovivavy a prilepsil ti a to jen diky tvemu veku...tomu take prisuzuji tvoji unahlenou formulaci...pokud budes psat a publikovat jen pro ty tve tzv. "pekne kritiky", coz je , jak jiste sam uznas, prevelika hloupost, nebude tve psani nikdy za moc stat...tot muj nazor...mlcel bych, ale tvoje arogance (nebo mozna zaslepenost) me trochu popichla...
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 25.2.2004 > pardon, vsiml jsem si te reakce ciri, tedy odvolavam, ze nereagujes na negativni kritiky...oprava: reaugujes na ne urazene :)
<reagovat 
Ciri (Občasný) - 25.2.2004 > :)) pobavils:) Ne, závist v tom opravdu není, bodíkovou mánii už mám dost dávnou za sebou. Ale trváš-li na tom, příště tě budu hodnotit jen slovně.
Zkus si po sobě přečíst věty "Povídce jsem totiž věnoval docela dost času a tak se mi to zdá jako podhodnocení mé práce, není to asi nejlepší, ale je to lepší než obyčejnej průměr". Nezavání tady něco tak trochu ješitností ? Taková slova by si neměl dovolit ani ten nejlepší z nejlepších.
Trávit spoustu času nad jedinou povídkou je jistě záslužné, ale s kvalitou to většinou nijak úzce nesouvisí. Vem si třeba takového Ignáta Hermanna. Psalo mu to dlouho a hodně a přesto bych netvrdila, že Vdavky Nanynky Kulichovy jsou klenotem české literatury:))
<reagovat 
Muřky (Občasný) - 26.2.2004 > Ta blbost má i něco jako první díl? To je brutusácka krávovina. Snad jen dobře, že slib nedal za to máš déčko pisálku.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Pierre Bosquet (Občasný) - 18.2.2004 > no asi se stanu cilem vseobecneho lynce, ale nemuzu si pomoct :)...zkusim zapomenout na to, jak mi vadi zvolene tema a prehutnela jimavost...psano je to jednoduchym vypravecim stylem, tedy ani pri prumerne slovni zasobe nic svetoborneho...thema je osvedceny (tim nemyslim otcovu zatvrzelost...tu spis povazuju za prehnanou a nejsem si jistej, jestli by, v pripade ze sveho syna opravdu tak miluje, neustoupil aspon v tom jednom pripade...jenze pak by to bylo o nicem, zejo :)...pohnuty osud, umirajici milovany syn atd. to vsechno ve mne vyvolava pocit, ze mi je jako ctenari doprano malo prostoru...mozna kdyby ses vic venoval tomu otcovu vnitrnimu boji a vynechal nektere jimave pasaze...ma to pekny momenty...nekdo uz rekl, ze dokazes celkem pekne vystihnout atmosferu okamziku...treba to posezeni pod tresni...i v je z velke casti na ctenari...jeho predstavivosti, kterou ty pohnojis napr. symboly: leto, tresen, stin...ale i to je umeni a kdyz umis, je to jen dobre :)...vzhledem k tvemu veku, kterym se ty a tvi zastanci radi ohanite, davam...tolik kolik davam...
Body: 4
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 19.2.2004 > peetea> 

Nevím, co se děje, asi se už těším na oběd, ale musím souhlasit s tebou redaktorskej.

Je to dobrý, to téma a momenty fajn, ale dojímavost mě taky nebavila.

Manželský život + rozhovor s dítětem na mě nepůsobí moc autentický. Ta JIPka mi příde trochu jak z americkýho seriálu.

Esi se někdo vohání věkem, je to blbost. Je-li to mlaďoch, tak mu to neusnadňujme. Ať se vycvičí - v tom mu pomůže jen věcná jasná kritika.

Jasně, mohl jsem též víc chválit i to je k rozvoji (p)savce důležité, ale učinili to již jiní...


Body: 5
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 23.2.2004 > Luk Malér> koukam, zes po obede zmenul nazor :)...ech, hlavne nesouhlasit s redaktorem :)))
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 29.2.2004 > peetea> Ale hovnooooooooooooooooo. Já si myslm, že ffpotstatě máš pravdu, (odpověď tobě byla prga) i kdyžs ho napálil možná trochu přespříliš. Paque sem si uvědomil, při krknutí mezi pobléffkou a hlavním chodem, že mu musim něco pochválit konkrétně. I připojil sem to k Lucianě, kdy sem ho sprdnul ještě tu dojímavost. ;-))
<reagovat 
 Pierre Bosquet (Občasný) - 1.3.2004 > Luk Malér> heeeeeeeeeeeeeeeej, ffpohode, ja jen jak ses tak podivoval, ze se mnou souhlasis, s redaktorskym :))...sem si rejpnul, no...
<reagovat 
 Luk Malér (Občasný) - 1.3.2004 > peetea> No musim pochválit brepttraktora, když se mnou souhlasí, ač mě v mém souhlasu předběhl.
<reagovat 
čtenář Oilily - 19.6.2004 > Saimonku? JSI NEJLEPŠÍ :)))
<reagovat 
 Saimon (Občasný) - 2.6.2005 > čtenář> díky:)
<reagovat 
xy64 (Občasný) - 10.6.2005 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Draco (Občasný) - 9.2.2006 >

Mřlum Lve,

docela se divím, že píšeš o něčem takovém. To bych do tebe neřekl, ale ty si talent na vše, co se týče prózy, tak se ani není čemu divit. Je to fakt good i přesto, že mi takový styl moc nesedí

 

hat down


Body: 5
<reagovat 
Čtenář - 18.1.2010 > Maro,je to moc krásné,musím se chvíli odmlčet,pak budu možná racionálnější.zMamka
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 2
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter