Josef zesnul v klidu a míru, tak jak to každý víceméně očekával. Až potud bylo vše v pořádku. Problémy nastaly, když se den po pohřbu v pravé poledne otevřely dveře do jídelny, Josef vstoupil a usadil se na své obvyklé místo.

 Petr vykřikl hrůzou, Josefova žena se opařila hovězí polévkou, kterou právě nesla v hrnci na stůl a zůstala celá zkoprnělá stát uprostřed nudlí a polorozvařené zeleniny. Jen Aleš nehnutě seděl a mlčky se usmíval.

 Josef si svou rodinu poněkud potutelně změřil, načež uchopil lžíci a začal jíst polévku přímo ze země. Oněmělým pokojem znělo pouze srkání a občasný skřípot, to jak Josef tu a tam zadrhl lžící o parkety či o manželčinu podrážku.

 Cpal se udatně a nepřestal, dokud všechnu polévku nevyjedl. Byl totiž k smrti vyhladovělý.

 „Čuně!“ promluvil konečně jako první Aleš, „Jíst polévku z podlahy!“

 „No, no…“ odvětil Josef, „O mrtvých jen dobře.“ Poté vstal, otřel si ústa ubrouskem a bez rozloučení odešel.