I. část: 

Valerián Lodyha, takto majitel velkokapacitního závodu Pružiny Lodyha company, jejž zdědil po svém otci Valeriánu Lodyhovi st., se právě probouzel do nového dne. Protřel si zrakový orgán tmavě hnědé barvy vstříc jarnímu slunci a na tváři mu zahrál spokojený úsměv v jásavé durové tónině. Po chvíli se jeho výraz ustálil zpět na základním akordu a Valerián spustil dolní končetiny č. 46 s vůdcovsky hrdě vztyčenými palci na předložku ze vzácné kůže Zakarpatského kozorožce, kterého skolil neomylnou ranou své pověstné secesní zadovky upravené pro sportovní účely na jedné z dobrodružných výprav tak svědčících jeho neklidné duši.

A nyní se na krátkou chvíli zastavme u Valeriánova zjevu. Celková tělesná schránka Valeriánova se blížila dokonalosti antické sochy jen mírně poničené neopatrným převozem kopcovitým terénem. Ve výšce 1,85 m se z pod čepice vyrobené specielně na zakázku kšiltem dozadu drala na světlo kštice vlnitých hnědých vlasů lehce upravená melírem, což jejímu majiteli dodávalo cosi barbarského. Jemnost chlapecké tváře podtrhovaly ostře řezané rysy korunované bradou vždy bojovně vysunutou kupředu. Výsledný příznivý dojem byl vynásoben pěstěným rudým knírem klenoucím se v odvážném oblouku pod mohutným chřípím, jenž se rozšiřovalo jen v nervy drásajících okamžicích a chvílích vzrušení.  Ze všech pórů Valeriánova těla sálalo neopakovatelné charisma s afrodiziakálními účinky, takže není divu, že jeho šarmu podléhaly ženy všech tříd. Na jeho obhajobu nutno dodat, že nižší třídy základních škol ho nechávaly chladným, svému kladnému vztahu k mužům a domácímu zvířectvu dával průchod pouze zřídkakdy, a proto ho nemůžeme nazvat prasákem, ale spíše kancem, svým významem přesahujícím hranice okresu. A nyní si již obléká svou sportovní vestu se žlutohnědými pruhy, jejíž nenápadná elegance je ozvlášťněna  pouze stříbrnými třásněmi  a svižným krokem překonává bariéru domovních dveří dělící ho od ruchu velkoměsta.