Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jezero II
Autor: Ischade (Občasný) - publikováno 20.1.2004 (21:00:18)

Jezero II  

Moře bývá často přirovnáváno k džungli.

Jestliže je moře džunglí, pak jezero je lesem. Zatraceně hustým, hlubokým a černým lesem. Tak jako džungle a les i moře a jezero některé lidi přitahují. Některé ani nepřitahují jako je spíš nutí k prozkoumávání.

Jezerník už za svou dlouhou cestu prozkoumal nesčetně jezer, jezírek a horských ples. Na jejich dně hledal dávno ztracenou říši – svůj domov.

Kdysi stála na velkém a krásném souostroví vznešená civilizace. Lidé, kteří tam žili, byli pyšní a ctižádostiví. Byla to právě jejich ctižádostivost, co je nakonec přivedlo do záhuby – celá slavná říše se propadla do moře. Plynuly roky a kdysi pyšní obyvatelé se přizpůsobili podmořskému životu. Získali žábry, které jim narostly na boční straně hrudníku, a získali taky tenké meziprstní blány.

Plynula desetiletí a lidé začali z podmořské říše odcházet ven, za životem na souši.

Plynula staletí a slavná civilizace byla opuštěna a zapomenuta. A moře se smrsklo na jezero.

Uplynulo tisíciletí a hrstka potomků mořských lidí si začala říkat Jezerníci, neboť pocítili, že se blíží neodvratný zánik jejich národa. Cítili palčivou touhu po domově, snili o tom, že jednou na dně jezera naleznou krásnou civilizaci a vrátí se domů. Zatím nikdo neuspěl.

Jezerník už viděl na dnech jezer obrovské spící hady, skvostné poklady, vraky lodí i ruiny měst, ale nikdy ne to, co hledal. Nejraději na dnech nacházel jen písek, štěrk nebo kameny. Alespoň v něm nevzbuzovaly naději.

Tentokrát stál před jezerem křišťálově čistým a hladkým jako zrcadlo. Jistě by bylo vidět na dno, jen kdyby nebylo tak hluboko. Jezerní muž strávil na jeho kamenitých březích den a noc v hluboké meditaci a nyní se chystal sestoupit do tajuplných hlubin. Dlouho se nerozmýšlel a rázně vykročil do vln. Snad až příliš rázně – chladná voda mu až vyrazila dech, jezero musí být opravdu velmi hluboké. Sotva mu voda sahala po pás, jezerník se odrazil a ponořil se pod hladinu. V jedné chvíli se díval na slunce a modrou oblohu, ve chvíli druhé ho obklopovala zelená masa vody. Následovala chvilková dezorientace, kdy žábry přebraly funkci, kterou dosud plnily plíce. Za chvíli zmatek v hlavě ustoupil šepotu a hukotu jezera. Voda šeptá a hučí stejně jako dav. Hladina zvuku stoupá a klesá, přičemž dráždí mysl svou nestálostí.

Jezerník plaval stále hlouběji, zelenomodrá barva vody při hladině byla vystřídána temně zelenou, ale dno stále nebylo v dohledu.

Konečně jezerník zahlédl, jak se v dálce něco zablesklo. To musí být dno! Konečně!

Ta lesklá věc byla korunka, která spočívala na hlavě člověka.

Jezerní muž úžasem strnul. Mezi řasami, kamením a bahnem stála žena. Osamělá, nádherná žena z mramoru. Blankytné oči ze safírů něžně shlíželi na jezerníka, který jako uhranutý opětoval jejich pohled, neschopen pohybu. Chladná krása sochy zářila do zelené tmy a jakoby ji rozháněla. Jemně tepané rysy obličeje prozrazovaly inteligenci, upřímnost a přívětivost. Vlnité vlasy jí padaly v kamenném vodopádu až do pasu. Jemná linka rtů jako by byla připravena promluvit. Drobné duhové rybky kroužily kolem jejích nohou jako drazí pokojoví psíčci.

Někde v zanedbatelném koutečku mysli, který ještě nebyl zcela zaujat sochou ženy, si jezerník uvědomoval, že kdysi slyšel o ženě nádherné až se tajil dech, jejíž krása přetrvala i posmrtně a byla vytesána do sochy, která stála na ženině pomníku. Také si matně vzpomínal, že po necelých sto letech byla socha vhozena do skrytého jezera, neboť nebylo málo těch, kteří před ní promarnili svůj život, neschopni jíst a pít, spoutáni tajemnou silou.

Ale na tom nezáleží, pomyslel si jezerník, který ztrácel i ten poslední zbyteček zdravého rozumu. Nezáleží na tom, protože teď jsme spolu a spolu už zůstaneme. Navždy...

 

Říká se, že láska je nemoc naděje.

Nezřídka bývá smrtelná.



Poznámky k tomuto příspěvku
.......... (Občasný) - 21.1.2004 > jaktože žádná poznámka??? je to nádherný ... moc se mi to líbí, moc
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter