V té chvíli si uvědomoval především tvar oné dutiny

v kopci, ve které se nacházel.

Seděl nehnutě pod nízkým stropem. 

Kruhovým otvorem pronikalo světlo z venku.

Díval se před sebe do ohraničeného výseku,

odkud k němu přicházelo tušení o změnách počasí a dění venku.

Nejprve se mu zdálo, že u soustředěného pohledu nevydrží. Oči měl plné slz, myšlenky vířily v nepokojném sledu a ubíraly jeho rozhodnutí zdánlivě sílu. 

Procházely jím vzpomínky na hluk, jaký vydávali jeho druhové při dostizích či při bitevních nájezdech.

Ve spáncích mu pulsoval ryk žen, které se rmoutily

nad ztrátou svých nejbližších.

Jindy se mu v ohlušujících vpádech vracel rozverný výskot honících se dětí.

Bylo tomu docela nedávno, kdy si začal všímat,

jak se jeho mysl začíná bouřit proti silnějším a pronikavějším zvukům.

Vše vybočující z ustálené "tónové" osnovy napínalo jeho nervy k prasknutí a znemožňovalo mu soustředění.

O to více byl ve chvílích ticha či slabých zvuků bezděčně soustředěn na pronikavost a jasnost barev a

jemná odstínění veškerých tvarů.

Dostavovala se jakási neznámá potřeba jemného vnímání.

Marně navštěvoval lékaře, který jen stále znova bezradně kroutil hlavou, mluvil o nervovém vyčerpání a doporučoval klid na lůžku.

Plynuly dny plné znepokojení a horečnatých stavů...

Jednoho dne potkal při procházce za městem 

cizince.

Říkají mi Lasenius Spint, představil se mladíkovi.

Byl to muž bronzově snědé tváře, ostře řezaných rysů,

prošedivělých dlouhých vlasů, sepnutých v dlouhý cop, stočený kolem krku ke hrudi.

Jeho věk bylo těžké odhadnout.

Tvrdil o sobě, že je poutníkem z etruského sídelního města Chiusi. Poskytoval drobné rady a věštby, kterým místní obyvatelé přikládali jistý význam.

Vědělo se, že Rasnové (Etruskové) se v těchto "osudových záležitostech" dobře vyznají a jejich rady často odpovídaly tomu, co se později v životě dotyčného tazatele objevilo. 

S oním mladíkem ale Lasenius o těchto věcech nemluvil. Stál tehdy před ním nepohnutý, díval se mu upřeně do očí, prohlížel si jeho tvář a nakonec zkoumal jeho dlaně. 

Jediné, co mu s přátelským, ale velmi soustředěným výrazem tváře poradil, bylo vejít v onen vyhloubený prostor v kopci, který mu ukázal, sednout si tam, vnímat a čekat. Sám se nabídnul, že mu každého podvečera donese trochu jídla a vody.

Jediné "vysvětlení", kterého se mladíkovi od toho muže dostalo, bylo, že není nemocen a vše jde pro něj otevřenou, správnou cestou.

Jen nemá podléhat strachu a netrpělivosti.

Poutník mu doslova řekl:

Zabíjej v sobě podoby svého strachu tak, jak se zjevují. Nechej myšlenky netknutě tebou projít, nestopuj je a nerozvíjej dál. Nikdy je nedoprovázej a nenech usadit a bujet na volném místě své mysli. Strach a pochybnost ničí tvé možnosti ke vstupu Světla. 

Buď otevřený tomu, co nového přichází, byť tomu zatím zcela nerozumíš.

Vše další přijde samo a ty  prožiješ a poznáš...

Po mnoho podvečerů se dovnitř kruhového otvoru  natahovala ruka s trochou jídla a miskou čisté vody.

Cesta se otevírala...