Zase jsi chvíli věřil
v přítomnost blízkosti
a věčného hledajícího
a toužícího „snad“…

Zase jsi chvíli věřil
snům? - namísto slov
psaných mezi řádky
a varujícím vzpomínkám…

Zase jsi věřil,
že mlha už se nevrátí?

Symboly nehledáš.
Symboly nacházíš.
Symbolům nevěříš.

A s každou mlhou umíráš…

Kolikrát myslíš, že tě ještě vzkřísí?

O kolik musíš ještě přijít snů?,
aby jsi pochopil,
že nejsi člověk,
jen ti dal někdo lidskou podobu
a lidský srdce
a to se k ďáblu nehodí…

Naučili tě tu hru se slovy
a je to divná hra!

Nemá pravidla
a neumíš v ní vyhrát…

Pohřben vlastními slovy,
pohřben ve vlastních myšlenkách,
které ještě stále občas doufají,
která stále ještě občas věří
ve svou neomylnost.

Však kde jsou ty sliby?

Stejně jako včerejší slova;
odletěla,
zemřela,
spolu s básníkem…

Tak pojď ještě chvíli,
ještě chvíli budeme si lhát;
ne dlouho,
jenom do rána.

Pak se rozejdeme.

A ty mi neřekneš svý jméno
a já ti neřeknu svý,
ale to bude až ráno:
Než příliv se setká s odlivem,
než rozbouřené moře pohltí
svou Atlantidu,
než nevyspalý filosof napíše své
pojednání a nesmrtelnosti duše,
než básník pochopí, že všechno
co napsal jsou jen prázdná slova,
co bez člověka,
co bez Tebe
neznamenají nic.

Kdo se kdy vůbec opovážil
zplodit myšlenku o milosrdnosti lží.
Tuto největší lež tisíckrát zopakoval
a ona se tak stala pravdou.

Tisíckrát vysloveno: Miluji Tě,
zůstává stále stejnou lží,
jestliže ráno odejdeš.

Na stole láhev vína,
co jsme ji večer nedopili.
Snídaně pro dva měla být
do postele prostřená.
Na stole hrnky dva s čajem,
jen jeden je vypitý.

Proč nechtěla jsi mi lhát ještě chvíli?

Proč musela jsi odejít?

A přišla jsi vůbec?,
postel je odestlána.

A možná i přes to,
že jsi tady byla
a možná proto je prázdná…

Stejně jako to svítání,
stejně jako to ráno…

Hledal jsem osm barev duhy
a když už jsem myslel,
že jsou na dosah,
ráno jsem zjistil, že jsem sám…

Tak přijdi zítra.

Já budu zase chvíli věřit
a ty mi můžeš lhát…

A nebo raději nechoď,
už dosti bylo lží…