V moři hvězd ztrácí se slunce záře,

noc ukradla úsměv z tvé tváře,

bojíš se tmy a v tvých očích kříže

vypadají jako němé hladové zvíře,

lačnící po tvých ústech.

Jsem to já?

Déšť naději kapkami splavil do neznáma,

světlo dnešního dne ulétlo jak vrána,

černý blesk nebe něžně proťal,

život bez tebe tak smutný zůstal,

srdce v popel se mění.

Je snad moje?

Ve světle skutečnosti krvácí mé slzy,

na hřbitově sejdou se spolu brzy,

bouřka pocitů trnů je plná,

má růže ze snu je celá němá,

kdo jí barvu rudou vzal?

Byl to srdce tvého král?