|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
8.1.2004
Jarek: Hele, Lothare, nezešedivěl jsi zase, takovejch bílejch vlasů jsi ještě minule neměl, nebo se mi to jen zdá?
Lothar: No Jarku, jsem rád, že se tak dobře známe, a tak ti to můžu říct, a ty se snad nebudeš ani tolik podivovat. Člověče, včera se mi dály hrozný věci. Ani se mi o tom vlastně nechce moc mluvit.
Jarek: Ale naposledy jsi byl docela v pohodě, zamilovanej a tak, ne?
Lothar: No jo, ale potom. Večer jsem jel od matky domů, byl jsem u rodičů na večeři, víš, a najednou jsem zjistil, byla už skoro tma, že kolem je úplně všechno jen smrt, všude jen bohapusto, lidi mluvili odněkud z dálky, ty zbytky života v jejich očích, to byl jen odraz, ale ve skutečnosti bylo všechno mrtvý, tak příšerně cizí, jediný, co bylo doopravdy, byl vystrašenej pohled takovýho malýho čoklíka, evidentně se bál, že ho co nevidět někdo zabije, takový dva milenci se spolu objímali, jako by se měli vidět naposled, loučili se se životem nebo tak nějak, normálně za bděla jsem měl sen o koncentráku, nikdo nemohl uniknout, všichni byli odsouzený, nebrečeli, věděli o tom, byli si tím jistí, měli suchý oči, ve kterejch se už dala číst jen smrt, domy kolem byly takový jen kulisy z dávno odehranýho představení, ale nikde žádný vrazi, život uniknul sám od sebe, a začal jsem se bát, že tady ani nikdy nebyl, jakoby někdo strhnul závěs, a za ním, před ním, prostě nikde nic nebylo, měl jsem husí kůži i na duši, a pak mi to došlo, že mrtví nejsou ty okolo, ale já, úplně se změnily rozměry všech věcí, všechno bylo strašidelně veliký, než jsem došel těch pár kroků od autobusu domů, myslel jsem si, že uteklo sto let, co krok, to příšerně dlouhá doba, a nepřibližoval jsem se, ale vzdaloval, děsně jsem se všeho lekal, každýho zvuku, pohybu, všude číhalo něco šíleně nebezpečnýho, bylo mi tak ukrutně cize, všechno kolem bylo úplně odjinud, no prostě děs, strašidelný tak, že to nejde slovama ani popsat.
Jarek: Ty vole, psychózka jak vyšitá. A jaks to zmáknul, přešlo to?
Lothar: Houby přešlo, ten strach byl čím dál tím větší, já se ti bál i u sebe doma, topení jelo na plný koule, ale mně bylo příšerně zima, drkotal jsem zubama, všecko kolem mě byl jen sen, ale uvnitř, tam hluboko, nic, úplný nic. Co jsem komu probůh provedl, že to takhle naplno dostávám sežrat.
Jarek: No a jak to s tebou dopadlo, usnul jsi?
Lothar: Nemoh' jsem, zavolal jsem radši Janě a řek' jí to, jak mi je, ona pak přijela a pokusila se mě dát zase do pořádku, ale asi jsem ji pěkně vyděsil. Rozsvítila svíčky, aby zahnala tu tmu, a já čučel na to sluníčko, cos mi namaloval na zeď, jak vyplazuje ten jazyk, aby zahnalo zlý duchy.
Jarek: No, aspoň, že tak. Odpoledne jdeme za Romanou a Mimínkem, ty tě postavěj do latě. Tyhle tvoje strachy, to přejde, nějakej ten ochrannej duch se nad tebou smiluje a najde si tě, neboj. Já těmhle věcem rozumím, prostě kapku tápeš, ale to se spraví. Třeba kolem tebe poletujou takový ty mrtvý duše, co se jim nechce ani sem, ani tam, ty jsi takový dobrý médium, přitahuješ je, a nebo si tě některej z nich vybral, aby si tady za něj něco vyřešil, ale třeba je to jinak, hlavně klídek.
Lothar: Klídek, to se ti řekne.
Jarek: Hele, mně můžeš věřit, já v těhle věcech mám jasno, a když říkám, že ty tvoje propady do temnot jsou jen takový přechodný stavy, tak to platí. Nejsi jedinej, kdo si tím musí projít, nejsi sám cizinec na tomhle světě.
Lothar: No, tak jo. Hlavně mám takovej pocit, že horší to snad ani být nemůže, a tak to snad může být akorát lepší, ne?
Jarek: O tom nepochybuj.
Lothar: Stejnak mám kapku strach ještě teď.
Jarek: Strach máš jenom z toho, co neznáš.
Lothar: A z toho, co znám, mám strach ještě větší.
Jarek: Ale dost, nech toho, nemysli už na to, vypni se.
Lothar: Radši bych se zapnul.
Jarek: No tak se zapni. A přestaň furt o tý smrti, jsem snad já mrtvej?
Lothar: No nevypadáš, to je fakt.
Jarek: Ha, a máš to. A když já jsem živej a takhle v poklidu s tebou žvaním, tak ani ty nebudeš mrtvej. S mrtvejma já si tedy moc netykám. Ty jsou v jiným světě. A mezi tímhle a jejich světem je zeď. A tak se nesnaž jí furt přelejzat, ale vyhejbej se jí, sakra.
Lothar: No, ale včera jsem žádnou zeď nepřelézal, prostě jsem tam byl, v tý zemi, kde všechno je jen jako, nic tam neexistuje, všude jen ozvěny, lidský hlasy nejsou hlasy, ale jehly, co se ti zapichujou rovnou do mozku. A všechny ostatní zvuky taky.
Jarek: Hele Lothare, včera bylo včera. Já se ti nikam nezapichuju, můj melodickej hlásek není žádný mrtvolovo sípání, a tak už buď konečně v klidu, jo.
Lothar: Skoro začínám být. To tvoje melodický žvanění mě fakt ujistilo o tom, že žiju. Dík. Za to cígo, ne za to tvoje blafání.
|
1.12.2001
|
|
