Korálek

Strop zahalený kouřem visí nad mou hlavou,

starosti všedních dní – ty teď pryč plavou.

Zvolněná mysl má, plná však dojmů,

přemýšlím nad množstvím zbytečných pojmů.

Život jak korálek na krku čímsi,

společně s jinými na nitce visí.

Řetízek tisíce kulatých světů

tvořících společně předlouhou větu.

Moudrosti, starosti, bolesti těla,

proč jen zlo kolem nás pravým svět dělá?

Je to jen poslušnost povelům nitě,

jak nezvaná návštěva v půjčeném bytě.

Dá se však dostat ven. Jak? To já vím…

…rozsypat korálky – pustit na klín.

Na tvrdou podlahu z veliké výše,

dost bude nadmuté rytířské pýše.

Korálky na zemi po pádu z věží

nahé jak balvany bezvládně leží.

Kde jsou ti rétoři, nosiči frází?

Láska, cit, něžnosti sráží jim vazy…

Závaží, břemeno těžší něž svět,

lze ho však přemoci, zvednout se zpět,

Jediná za všechny pozemské síly

povznese nad věže řetízků dílky.

Nechci už život jak korálek hrát,

proto teď říkám Ti: „Mám Tě moc rád.“.