Všichni se tvářili, jako bych klepal na nebeskou bránu. Slova urvávala jsi mi od pusy, jsem tvým synem zrozeným bouří. Mrazivé střípky tvých nejtajnějších přání skovala jsi v duši moji. Jsme andělským snem utopeným v ranní kocovině.

Stále vytrvale klepu na bránu nebeskou, nad níž svítí neonový nápis Non-stop Bar. Ta osoba uvnitř za barem tvrdí, že mi již nedá na další sekeru. Co to plácá, já chci dnes jen do němoty se zpít a ne se s někým prát. Je to jako ve snu, všechno se zdá tak nějak rozmazané s ostrými obrysy. Ve snu se všichni tváří jako, že vás nevidí, pro ně totiž vůbec nejste. A tak si dnes i já připadám!! Jsem snovým výplodem nechtěný tímto světem a má slina se plíží raním městem. Vím, že až mě, najdou tak mě opustí. Ukradnou mi toho rána moji jedinou lásku.

    Slina se tiše plouží městem a hledá někoho se smutkem na srdci, kdo by se jí chtěl vyzpovídat, kdo by s ní byl ochoten žít. Toulá se a míjí ty nebeské brány, každá jinou barvou láká opilce jako včely do úlu. Nikdy nesejdou cesty, vždy je slina dovede do vedlejšího baru.

     Pak nahlas pronesou svoji motlitbu v tebe: „Jednu velkou vodku bez ledu!!“

      A hned je ti lépe, zahřeje tě na duši, těch pár slov tvé potenciální oběti. Víš, že až příliš jsi bezcitná, ale libuješ si v tom, zpočátku se tváříš, jako že nám chceš pomáhat, ale jakmile si na tebe zvykneme, začneš pomaloučku vytahovat zátky. A jen ty v tu dobu víš že už jsme tvé další děti s kamennými játry.

     Kde jsou ty časy, kdy tady jsme do rána pili, vodku za vodkou, pivo za pivem, co z toho zbylo? Pár účtů od záchytek a propitá játra, jako dort jsi nás ozdobila třešničkou, naším červeným nosem. Majáčkem, abys nás ve svém vlastním deliriu poznala, aby nás všichni poznali! Celé město nás již zná, v každé hospodě jsme se zpili do němoty, všude jsme něco dlužni, ale nejvíce dlužíme životu. Chtěli jsme si s ním hrát na schofku, ale kdesi cestou se nám ztratil a své čekání jsme si zkracovali nebeskou ambrosií na baru. Teď to vše chápu, ale k ránu se zase budu ptát, o čem že jsem si to s tebou povídal? Vím, že budu mít své de javů a jako dutý sud, pomalu budu nabírat vodu, dokud neklesnu na dno. Tam budeš zase tančit, stejně jako poprvé, když s tebou jsem pil. Budeš andělská a přesto mi spálíš hrdlo. Již více se neproberu z ranní kocoviny, budeme zpitý do němoty.

    O pustíš nás, až vyhraješ a zase se budeš plížit ranní mlhou a hledat své další oběti.

     Nasloucháš modlitbám za nebeskými branami.

      „Ještě jednu velkou vodku!!“ slyšíš tisíckrát.