Je tomu zhruba rok. Celé se to semlelo nějak rychle a já zůstal sám. Někde tam za mnou zůstal stín, který s ubývajícím světlem rychle vybledl až zmizel. Tak co, řekl jsem si. Půjdu zas dál. Najednou jsem před sebou spatřil nějakou postavu. Byla celá v bílé říze, měla dlouhé bílé vousy, pleš a seděla na pařezu.
Tak tý postavě povídám: „A ty seš kdo?“.
„No kdo bych asi tak mohl bejt?“, odpověděla postava a dala mi potáhnout z mariány.
„Já jsem přece pánbůch, vole.“
Připadalo mi to trochu divný. Je sice fakt, že tak nějak jsem si ho představoval, no ale nikdy mě nenapadlo, že ho potkám v lese kouřit jointa.
„Ty, hele, když jseš ten Bůh, půjč mi pětku“, povídám.
Smutně se na mě podíval a típl vajgla o pařez.
„Jo hochu, já bych rád, ale cha, che, he, he, he...“ a začal se smát na celý les, „Vona mi Máňa zdrhla se Svatým Petrem i s klíčema vod ha, ha, he vod kasy.“.
No nemám to smůlu, napadlo mě. Když konečně potkám tohohle strejdu, tak se na mě zase vydlabe.
„Ty, hele, nerouhej se. Všechno vím, všechno znám, he, he, he.“
„Tak promiň, já nevěděl. No ostatně, připadalo by ti normální potkat v lese zkouřenýho Pánaboha?“ zeptal jsem se a ulomil větvičku s malinami.
„No, asi ne,“ Připustil stařík a uloupil mi malinu „ale na druhou stranu, připadá ti normální, když ho konečně potkáš, chtít po něm pětku?“.
„Myslíš, že jsem měl chtít aspoň půl kila?“
„Vole,“ odsekl děda a já vycítil, že jsem přestřelil, „na duchovno mysli, na duchovno!“.
Nastalo trapné ticho. Kolem nás bzučely mouchy a vzduch byl nasycen těžkou vůní jehličí.
„Já říkal na duchovno.“ ozval se muž znovu.
„No vždyť já...“
„Jo, já vím. Myslel, ale na trochu zhmotnělý duchovno. Jo hochu, ale už ani to není jako bejvalo. Poslední slušný zhmotněný duchovno byla Svatá Barbora. Hochu, to byly kozy!“
„Copak ona už není?“
„Ne, zdrhla minulej tejden s nějakým Višnou. To je prej kamásúúútra a ne to moje evangelium sem, evangelium tam.“
„Promiňte, já nechtěl.“
„Ale, to je dobrý. Ty, hele, víš co? Říkej mi strejdo.“
A tak, když šli lesáci kolem šesté do práce, spatřili na pařezech uprostřed mýtiny sedět dvě postavy. Obě se nadpřirozeně usmívaly a házely si maliny do úst. Někdy kolem osmé přišla i Barbora. Višna je prej starej vejtaha.
Ale pánové, to byly kozy...

sdm.podracky@volny.cz