rozrazí dveře, rázným krokem přejde tmavou místností k oknu a rozhrne závěsy. nevlídné únorové světlo prohloubí nazlobené vrásky kolem úst.

posadí se do masivní židle za psacím stolem. z levé zásuvky vyloví černobílou portrétní fotografii svého muže: vlnité vlasy, tmavé obočí, orlí nos. věnuje mu vyčítavý pohled a postaví fotografii na délku paže před sebe.

z pravé zásuvky vytáhne těžké kožené desky plné dokumentů a chvíli se jimi probírá: úřední listiny, vzkazy, diplomy... pozastaví se u nájemní smlouvy (1963) a zálibně si prohlíží obrázek prvorepublikové vily porostlé břečťanem. pousměje se nad dopisem ze služební cesty do Florencie (1975): má milá, víš, jak jsem toužil vidět Michelangela. je tu na každém kroku. a ty tak daleko... 

nakonec z desek vyjme žádost o dostudování na právnické fakultě (1945). uhladí dokument na podložce a uštěpačně se usměje: "jo, můj milý, život není procházka růžovou zahradou... podívej, co mám..." a z kabely vyloví zažloutlý, ale dosud nepopsaný formulář s univerzitní hlavičkou. "ani se neptej, jak jsem k tomu přišla..."

vezme do ruky starobylé pero a úpravným rukopisem vyplní všechny předepsané kolonky: p. Rudolf Stein, nar. 1920 v Praze, adresou Veleslavínova 35... věc: rozhodnutí děkana... Vaši žádost ZAMÍTÁM... V Praze dne 10.11.1945.

nechá zaschnout inkoust, pak nový dokument zařadí k ostatním, uloží desky a zvedne se k odchodu. u dveří se ještě otočí: "promiň Rudlo, jsem protivná. dneska mě strašně bolej ty kolena... ale můžeš se odvolat..."

Rudolf Stein na zapomenuté fotografii se usmívá do houstnoucího šera. Zemřel první jarní den roku 1943.

------------------------

novej den je jako vzteklej pes.

vzbudí se pozdě, s hlavou jako střep a pachutí na zubech, a hned ho slyší zlověstně vrčet. rozsvítí lampu a den se zuřivě rozeštěká - škube se na řetězu, až mu vypoulený oči lezou z důlků: kuš, bestie! pustí rádio a odbelhá se do koupelny

zatraceně, už aby byl víkend...

před odchodem z bytu nasadí výraz: pozor, kouše. večer ho bude z namoženejch svalů svalů bolet za krkem

už kolikátej měsíc nevidí smysl - ničeho (!) funguje na principu nejmenšího odporu. nechce umřít. rád by řekl: vezmu si půl kila smyslu; a ona by řekla: může být trochu prorostlý? a on by řekl: klidně, a prosím nakrájet... místo toho si cestou z práce koupí 3 buřty, takže 3 špekáčky, prosím, a večer je sní studený. 

zatraceně, už aby bylo léto...

v sedm si pustí internet a sjíždí chaty. jsem oční lékař se čtyřma dětma a opustila mě manželka. jsem nešťastně zamilovanej řeznickej učeň. jsem intouš. jsem hajzl. promiň, ale já věřím, že ideály dělají z našeho světa lepší místo k životu; já prostě potřebuju mluvit s někým normálním; a uděláš mi to? za pětikilo? brouzdá éterem do dvou do tří do rána. domlouvá si rande, a pak na ně nejde.

zatraceně, už abych nebyl...

hodnej pejsek, no tak nevrč, hodnej pejsek, hodnej...