Kořen za kořenem vyrývám
únavu nevnímám
poslední z nich co v ruce teď mám
mi odpověď dal jemu se zpovídám

Za oknem zářícím do temnot
na mě snad čekají s odpuštěním
jenže můj úkol je silnější
ještě jsem neskončil zůstanu s ním

Anebo vypovím tu lesní smlouvu
a dřevo nechám napospas
Chytím se slabin hříchu
místo všech svatých za ocas

Svět co se mi potom nabídne
moc jako to po čem jsem volal nevypadá
Co je má vlastní posedlost?
A co je něčí zrada?

Zkusím se vrátit na koleje
a čekat na vlak který pojede v mém směru
To co zde dokážu zanechat
se stane cennějším než to co s sebou beru