Prolog
Děkuji FREYJE, která se vžila do role Královny Smrti a pomohla mi tuto báseň napsat a tak je to spíš její než má báseň...
Královna Smrt a hledající Trubadúr
Když zavřu oči vidím jezero
ukryté ve skalách...
Přicházím k němu
a padnouc na kolena se modlím k vodě.
Strhávám šaty a chlemtajíc vodu
jako raněná srna
smývám krev z mého nahého těla.
V zrcadle hladiny spatřím svou siluetu:
Jsem žena a přesto lidská zrůda,
vždyť v jílci mého meče
je zasazen rudý kámen,
jako ta krev na ostří,
co stéká zemi v ústrety.
Můj meč má láska, která nezradí.
Jak se blýská, když ho leštím a laskám prsty.
Můj ochránce jenž mne činí tak silnou;
ač ženou jsem jen...
Ulehám s nim na koberec z trávy
a nechám se porazit únavou,
vždyť kůň se pase opodál,
ten nepřítele jistě zavětří dřív než já...
Když zavřu oči vidím jezero
ukryté ve skalách...
Jen já a můj kůň jedeme
tam kam nás nohy ponesou
a obzor je tak vzdálený.
Jednou tam dojedeme;
jen já a můj kůň
a mé písně potulného trubadúra,
co nás provází.
Dávno jim nevěřím,
ale jsou jako touha; svůdně zavoní
a odlétají k nenávratnu.
Víno mi došlo už,
tak alespoň ve vodě utopím svou žízeň:
Jen chvíli postůj můj koníku,
jen chvíli postůj než se osvěžím.
Zvláštně jsi neklidný, kdo to tam leží?
A tehdy jsem tě spatřil.
Od tvého těla se odrazily
tisíce slunečních paprsků
a dotkly se mých smyslů.
Od tvého těla se odrazily
tisíce slunečních paprsků
a moje oči zaslepily.
Přišel jsem blíž.
V uších mi zní mé písně
je v nich vždy spousta lásky.
V očích mých je ale touha.
Do dlaní svých ukrývám tvou nahotu
a ty se probouzíš...
...Cítím, jakési doteky,
snad stéblo trávy tancuje na mém těle...
V záři paprsků klečí muž,
stíní slunce; já do tváře mu nevidím.
V boji vždy vítězím, teď tu ležím nahá a bezbranná
před nějakým potulným kejklířem?...
Skrývám své vnady a halím se do pláště:
Kde je můj meč?, zbavím tě té zvědavé hlavy,
to co jsi spatřil, náleží pouze králům
nebo vojevůdcům.
Místo jílce se však pevně chytnu ostří,
au: Co čumíš Blázne, padej pryč!
Má dlaň se zbarvila krví…
Odcházíš k vodě: Ty mi chceš ránu ošetřit?
jsi tak něžný, jako žádný z mužů co jsem poznala.
Kdyby jsi jen věděl, že tato ručka ženy
je smrtonosná zbraň
a ty mé rány lížeš jako kočka?
Je tolik lidí co by do mých ran a očí sypali sůl.
Mé srdce divoce bije a můj dech se zrychluje;
tak jako vždycky před bojem,
tak jako na divokém koni,
tak jako při lásce s mužem…
Soupeřím se svým chtíčem,
soupeřím se svou duší,
ale při tom chci prohrát;
stát se pannou
pro tuto chvíli,
pro tuto jedinou chvíli
a pak zas jít
a umlčet tě nadobro…
…tvé tělo je hebké,
tvůj pohled mrazivý,
tvá krev je horká,
tvé srdce studené.
Dotkl jsem se té krvácející dlaně,
kapičku po kapičce jazykem z tvé dlaně
piji tvou krev…
Tvé tělo je vláčné,
tvůj hadí pohled zastřený,
před doteky neuhýbáš…
Pohladím tvou tvář
a tvé vlasy rozprostřou se
v mých dlaních,
jsi stále nehybná,
jen tvé oči, tvé oči
sledují každý můj pohyb,
zaklety do podoby hada
ochotny uštknout mne
kdykoli se mé doteky
a pohyby stanou příliš
dotěrnými…
Zdá se mi to?
Nebo ten led na tvém srdci taje?
Alespoň pro tuto chvíli?
Podávám ti své ruce
a ty se tak octnou v tvých.
A pláštík co tě halí
ve slunci je zbytečný
a k zemi padá…
Jsem trubadúr jsem kejklíř,
ale nemám slova,
která by popsala to,
co oči uviděly,
to pro co touha zahořela…
Vím, že jsem prohrála
souboj se svým chtíčem,
souboj sama s sebou.
Nechala jsem se strhnout,
povolila uzdu,
ta jízda je divoká
a je neznámo kam.
Jsem to já kdo to tak chtěl,
Jsi to ty kdo to tak chce.
Zavázal jsi mi šátkem krvácející ruku
stejně pevně jsi mne sevřel v objetí.
Nač svazovat touhu?
Jsme jen my dva a nikdo jiný.
Jsme svobodní vládci,
ty vládneš myšlenkám,
já vládnu lidem,
a oba vládnem nad svými činy,
nad svými srdci,
ale vládneme i nad svými těly?
Padáme spolu tam někam
do pekelné náruče touhy...
Ta náruč je stejně horká
jako naše polibky
a naše rty tancující
na našich nahých tělech
pohanské rituály plodnosti.
Ta náruč je stejně omamná
jako tvoje ňadra schovaná
v mých dlaních
a hrající si s jazykem
tu nekonečně fascinující
hru objevování .
Ta náruč je stejně otevřená,
jako tvoje tělo mému…
Ta náruč je stejně pevná
jako naše spojení spouštějící vodopád
nahromaděného smyslného
uvolněného napětí…
Ta náruč je stejně bouřlivá,
jako naše ústa šeptající,
křičící ty nesrozumitelné
slůvka rozkoše…
Ta náruč je stejně hebká
jako tvoje dlaně,
když se střetávají s mými
a propletenými prsty ukazují tam
někam ke hvězdám…
Ta náruč je stejně tichá
jako usínající noc,
když svoje oči zavíráš
schoulená na mém rameni,
přikrytá mou náručí…
Ráno když na nás slunce pohlédne
a pohladí svými paprsky,
tvé tělo je mi horkým štítem
a já jsem stále nahá
a k štítu je potřeba meč...
Nahoře na skalách jsem se
za tebou naposled ohlédla.
Díváš se za mnou a vedle tebe se
blýská tvůj meč s velkým rudým kamenem.
Pobídnu koně a povolím mu uzdu…
