"A zase je tu Štědrý den", pomyslím si. Za okny padá sníh a mně
se nechce vstávat z postele. Kolikaté to jsou Vánoce, kdy budu
sama? Čtvrté.
Jaké byly krásné Vánoce, když ještě žila maminka. To jsem se
vracela domů do Javorníka. U stolu nás bylo...mamka, tatínek,
sestra Ivana, malá Anička, švagr a já. Ale už nevím proč trávím
Vánoce raději sama..asi ten prstýnek?
Proč tatínek dal ten zlatý prstýnek po mamince, s krásně
vytvarovaným květem, právě Ivaně? Ano, starala se o mamku.
Ale já žila ve městě, jinak bych se také postarala.. Od té doby
jsem jezdila domů až na Nový rok...Probrala jsem se ze vzpomínek. Musím ozdobit připravený stromek. Nechce se mi. Pod umělým
stromkem leží pár dárků. Vezmu jeden do ruky. Od koho je?
Nedá mi to a rozbalím ho, je v něm i dopis..."Milá Moniko, škoda, že Ti to ani letos nevyjde a nebudeš s námi. Anička i my jsme se
na Tebe moc těšili. Vím, že jsi často na služebních cestách a
mimo domov, proto Ti dávám dárek, který nám moc připomíná naši
maminku...," rychle otevírám krabičku...prstýnek...ta moje pýcha, na dopis dopadají slzy... Kouknu na hodiny. Ještě to stihnu.
Vím, že autobus nejede až do Javorníka a já půjdu ještě
3 km pěšky, ale další Štědrý večer uz nechci být sama....