PASTÝŘOVA PÍSEŇ
martinu šetkovi *... 1980
+17.6.2000 na selhání srdce

Zákony guvernéra Caseye hlásaly svobodu všech minorit a ras,
přitom sevřely jejich práva, ostříhaná jako šlahoun břečťanu, do kleští suverenity rozhodování o nich.
Dal jsem se přemluvit a přidal se ke skupince indiánů,
kteří nepohřbili své kořeny. Běloch mezi rudými:
to zavánělo tradiční nadřazeností bílých nad zbytkem světa,
ale realita byla odlišná. Schvaluji boj za opravdovou svobodu.
"Vraťte se do svých původních domovů a zaručuji vám rovnost práv s obyvatelstvem Los Angeles," slabikoval před půlrokem do megafonu ve snaze rozehnat nepokojné shromáždění dětí stepi. Smluvili jsme se na šestou večerní
v baru Wild Woodland a sešli se ve složení - Pat de la Rocha, Gene Morello, Brad Aster a já - Čtyři, dost naivní
proti statisícům, věkový průměr pětačtyřicet let zachraňoval nejmladší z nás, Gene. Byl zasnouben s dívkou od Harrodse, za týden se měli brát.
"Zaútočíme na stadionu City Ground," diktoval Patrick,
dredy se mu pohupovaly nad patami.
"Chceš zabíjet?" zjišťoval snoubenec.
"Neni vyhnutí. Chcem jim otevřít oči, ne?" vybuchl dosud
tiše naslouchající Brad.
"Kolik se jich sešlo?" zeptal jsem se ve snaze utlumit hlasité žíznění po krvi.
"Přes pět set Jidášů na City Groundu oslavuje přechod k bílejm ksichtům," rozohnil se Brad.
"Indiáni měli nějakou víru?" chladil jsem, co nezvládl ventilátor v rohu.
"Táhni ke svejm," zařval.
"Jsem u svejch," sykl jsem klidně,"nesnášim dav, jsem proti němu." Neodpověděl. Asi jsem se jim nezdál dvakrát dobrej do pokru, ale jejich vlastní se postavili na stranu Caseye,
karty nešlo střídat. Vyrazili jsme. Naskládali se do Bradovy chevroletky a ještě za světla se prodrali k aréně,
věhlasnému sídlu The New City Cracks - City Ground Arena.
Prošli chodbou pro personál a vydali se obhlídnout situaci.
Já s Morellem, Brad s Patem. Trochu jsem svými parťákovi záviděl, že se za tejden oddá radovánkám. Byl jsem osmkrát rozvedenej a nevěřil, že se něco změní k lepšímu.
Sešli jsme se na ochozu stadionu a nestačili se divit.
Nikde nikdo. Shromáždění k oslavě boha Caseye se nekonalo.
"Do prdele," vyjekl Gene a kopl do modrého sedadla z polypropylenu. To vyvolalo řetězovou reakci: Brad, žhavý vzteky, odhodil bouchačku a začal taky rozkopávat prázdný
sedačky. Plast praskal, opěradla lítala všude. Přidal jsem se.
"Dejte ruce nad hlavu a sejděte dolů," ozvalo se z placu.
Na trávníku stála drobná postava s knírkem zabodnutá do hřiště. Guvernér k nám mluvil z megafonu.
"Za tu vzpouru vás vygumuju. Hned." Mluvil klidným, otcovským hlasem, jako by právě nepáchal čtyřnásobnou vraždu, ale jen nás -malé zlobivé kluky - posadil na vlak
a posílal s nepořízenou domů.
"Vyberte si, kdo půjde první." Nikdo se nezeptal kam.
Nevím proč, zvedl jsem ruku jako ve škole.
Casey se otcovsky usmál a namířil na moje srdce.