SUNSHINE COACH I.

Park byl doslova zahlcen havrany. Ta mastná okřídlená havěť se slétala ze širokého okolí a okupovala sídliště, hřiště
a areál přilehlé školy. Dokončoval jsem projekt mateřské školy, která měla shodou zvláštních okolností vyrůst
na samém okraji panelákové čtvrti, na sídlišti Libuš.
Protože mi bylo od nohou zima, zapnul jsem si elektrické topení a usrkával z hrnečku horké čokolády, snad proto,
že jsem za dobu studií a ubývající léta nedokázal přijít
černé kávě na chuť. Pracoval jsem na drobných detailech
výkresu. Především bylo zapotřebí odstranit
olejo - naftalinový impregnační nátěr ze stěn. Uřízl jsem si svými prachbídnými inženýrskými znalostni značnou ostudu:
naftalin na místě, kde tráví děti sedmdesát procent dne.
Zadavatel projektu mne také upozornil na nedostatky v systému schodišť:krátká zábradlí, vysoké schody..
Problém obvyklé ploché střechy jsem dořešil minulý týden,
bohudík, že je to za mnou. Zvonek. Zvedl jsem se
od čokolády. Protáhl. Deka z berana se sesula pod stůl.
Nemám ve zvyku špehovat návštěvníky skrz kukátko.
"Dobrý den," řekla sympatická blondýna s vlasy ostříhanými
"na ježka".
"Dobrý den," řekl jsem překvapeně. Mám paměť na lidi.
Mám zafixované stovky tváří, a protože v devadesáti procentech případů (jsem zvyklý počítat v procentech)
mě poznaný nepozná, jsou to setkání jednostranná.
V jádru je to radost, že někoho kdysi známého vidím.