Jednoho jarního odpoledne jsem se s fotopuškou vydal do Stromovky. Na jaře je tam moc pěkně, tenkrát byla poseta žlutým deštěm květinek, které mám moc rád, ale jejich pravá jména neznám. Po chodnících chodili lidé starší, děti, milenci … poodešel jsem stranou, bych nebyl rušen , pod kopeček, jenž navezli ke kolejím, by se nezbortily do té pohody pěšinek.
Rezavá veverka - setkali jsme se - odskočila na strom a tam strachy ztuhla jako zmrazená. Snad se styděla, vždyť tam byla s neznámým člověkem, sama, slabá a svým způsobem i nahá … Šel jsem k ní pomalu, štětičky na uších se jí třepaly a doufaly, že již budou souzněním osudu v bezpečí. V rychlosti jsem je obfotografoval a dal sbohem této překrásné idylce jara…